Vyhledat
  • Dobrá kámoška

Dítě a máma - jedno tělo, jedna duše?

"Svoboda jednoho končí tamkde začíná svoboda druhého," říká slavný citát J. S. Milla. Platí ale tenhle princip i v mateřství? Jak stanovit, které svobody už nejsem ochotná jako matka obětovat pohodlí dítěte? A můžu si to vůbec dovolit?


Nedávno jsem pročítala svoje deníkové zápisky ze šestinedělí (ne, že bych si vysloveně psala deník, ale před synovým narozením jsem dostala pětiletý deník Tam a zpět a občas do něj nakouknu a zapíšu. Je to zajímavá retrospektiva!). A byla to docela depka číst. Uvědomila jsem si, jak jsem tehdy bojovala s pocitem, že můj život tak, jak jsem ho znala, skončil, a od teď už všechno řídí miminko. Že to, co bych chtěla já, přestalo být důležité a musím se ve všem podřídit dítěti. 


Trvalo několik měsíců, než jsem zjistila, že tak tragický to nebude. Než jsem začala testovat hranice mezi komfortní zónou syna a vlastními potřebami a  objevovat kompromis. 


Teď, po roce, už vím, že nic není černobílé. Že každý pár máma-mimi to má nastavené jinak a nikomu nepřísluší to soudit. Že každý pár máma-mimi potřebuje svůj čas, aby se sžil. A hlavně, že žádná žena se narozením dítěte nezmění na matku z reklam na kojeneckou výživu, jejíž staré ja nenávratně zmizelo. Pořád jsme i ty holky, co se občas chtějí vyfiknout a zajít na víno, zařádit na koncertě, udělat šílenou dámskou jízdu nebo strávit den v pyžamu u seriálu a prasit. Jen je teda "trochu"náročnější si to naplánovat 😀


To, že jsme mámy, by nemělo automaticky znamenat, že se vzdáme všeho, co máme rády. Že přestaneme cvičit, cestovat, studovat nebo pracovat, dokud dítě dostatečně nevyroste. Rozhodně je to všechno o dost větší výzva, ale dítě by nemělo sloužit jako univerzální výmluva, proč jsme s něčím sekly. To by mohlo do budoucna nehezky ovlivnit náš vztah (až mu začneme vyčítat, ne nutně nahlas a otevřeně, že nám "zkazilo" mládí/život/kariéru). Pokud cítíme, že něco potrebujeme k vnitřní rovnováze, měly bychom se pokusit to skloubit s prckem. Možná to půjde překvapivě snadno, možná to bude chvíli trochu boj. Možná se ukáže, že nám to zas tak moc nechybělo, jen jsme potřebovaly na chvíli vyskočit z role. Rozhodně tím ale vystoupíme z komfortní zóny a posuneme si obzory. 


A neplatí to jen o tom, co dělat chceme, ale i o tom, co nám není příjemné. Dožaduje se batole kojení na veřejnosti tím, že nám tahá prso zpod trika? Jsme vyřízené ze společného spaní, protože nás v noci neustále ocucává a okopává? Už nezvládáme nosit, ale v kočárku se mu nelíbí? Jsme neustále pod dvojím tlakem - kromě toho, co chce dítko, může mít jiný názor i okolí. Ale je to naše tělo a mysl a náš vztah, co je podstatné. Pokud nám něco vadí a dítěti neublíží to nedostat, maximálně mu to způsobí dočasný diskomfort, než si společně nastavíme novou hranici, není dobré ani logické se k tomu přemáhat a nutit. Věřím tomu, že i když svoje děti milujeme nejvíc na světě a chceme pro ně to nejlepší, neměly bychom zapomínat na svou vlastní pohodu. Protože potlačování vlastních potřeb povede k frustraci, kterou si nakonec vybijeme na kom? 👶🏻 


Každá z nás má jiné potřeby, každé dítě je jiné. Ale bezmezně se obětovat tomu, co se domníváme, že naše dítě chce, je nebezpečný přístup. Hledejme v rámci vlastních možností rovnováhu mezi tím, kde končí naše svoboda (nebo spíš potřeby a pohoda) a začíná svoboda/potřeby/pohoda našeho dítěte a budeme spokojené mámy spokojených dětí 🙂


30 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Mít, či nemít druhé dítě?

Rozhodování, jestli a kdy pořídit dítěti bratříčka nebo sestřičku, se teď v mojí "bublině" hodně řeší. A vlastně není divu. Mám hodně kamarádek a známých s dětmi v podobném věku, jako je můj syn (plus

Rodičovská jako seberozvojová příležitost - díl II.

V prvním díle tohoto delšího článku jsem shrnula, co jsem se o sobě stihla dozvědět, než mi se svým kurzem zkřížila cestu Míša. Už jsem věděla, že ze mě nejspíš nikdy nebude podnikatelka ani nerozšíří