Vyhledat
  • Dobrá kámoška

Dobré rady, které mi před porodem nikdo nedal (a pár těch, které jsem naštěstí dostala)

Nespočítám, kolikrát už se mi v souvislosti s mateřstvím stalo, že jsem si řekla: Kdybych tohle bývala věděla dřív... určitě to samy moc dobře znáte. Je zajímavé, že přes ta kvanta chytrých knížek, článků a kurzů Vám stejně některé věci nikdo neporadí. Částečně samozřejmě proto, že těhotenství, porod i mateřství jsou nepřenositelné zkušenosti a každá to prožíváme jinak. Ale existuje několik "mouder", které bych bývala ráda znala dřív, než jsem si k nim prošlapala cestu vlastními chybami a zkušenostmi. Třeba usnadní život některé z Vás :)

Tak například - Myslely jste si, že šestinedělí trvá (logicky) šest týdnů? Já taky. Tudíž jsem vyhlížela začátek sedmého týdne jako konec slzavého období, kdy jsem vůbec nebyla sama sebou. Čekala jsem na něj jako na smilováni. Jenže ono se nic nezměnilo. Uplynul sedmý týden od porodu, osmý. A já byla pořad rozhozená, nesvá z nové životní role, nejistá. Už jsem nebrečela desetkrát denně, ale pořád jsem byla přecitlivělá. A vědomí, že šestinedělní hájení skončilo, takže bych se měla chovat konečně "normálně", mi nepřidalo. Moje první dobře míněná rada proto zni: šestinedělí je název, který má s realitou asi tolik společného, jako pojmenování psího sádla nebo jeleního loje :) Naznačuje možná, za jak dlouho byste měly být po porodu v pořádku z lékařského hlediska, ale neřekne nic o tom, jak dlouho se budete dávat dohromady psychicky. Příchod nového člena rodiny na svět Vám překope život od základů a každý přijímáme změny jinak. Stejně tak se každé tělo jinak vyrovnává s porodem a hormonálními výkyvy s ním spojenými. Netlačte na sebe. Jednoho dne se vzbudíte a zjistíte, že jste už celkem v pohodě. A jestli to bude za čtyři týdny, nebo za deset - to dopředu vědět nebudete a vlastně nepotřebujete :)


Další věc, která mě dost zaskočila, byla absence okamžitého přílivu té neskonale silné mateřské lásky, kterou znám z filmů, časopisů a sociálních sítí. Když se malý narodil, prožívala jsem silné dojetí a něhu, cítila jsem ale taky obrovskou zodpovědnost, strach a nejistotu. Prvních pár týdnů jsem z něho byla vlastně nervózní. Nerozuměla jsem mu. Chtěla jsem pro něj dělat to nejlepší co nejsprávněji, ale nevěděla jsem jak. Začátky byly proto hodně težké (tohle téma si zaslouží samostatný příspěvek, bude brzy následovat). Později jsem pochopila, že mateřská láska je jako každý jiný vztah - potřebuje čas. Musela jsem miminko přijmout ve svém životě, zvyknout si na něj - a ono na mě. Ale když jsme se po pár týdnech oťukali a on se začal lišácky na půl koutku usmívat, byla z toho láska jako trám. Tedy další tip ze života - nejste špatné matky, pokud nemáte dva týdny po porodu pocit, že byste pro své děti chtěly hory přenášet. Dejte tomu čas. Ono to přijde a bude to mazec :)


Třetí věc, na kterou jsem nebyla připravená, byly dlouhé problémy s kojením. Myslela jsem si, že když se zvládnu rozkojit, máme hlavní problém za sebou a zbytek už je příroda a intuice. Chyba lávky. S různými potížemi jsem bojovala před tři měsíce. Než se mi laktace konečně ustálila a my se na sebe s malým dokonale naladili, stihla jsem řešit kloboučky, "prokousnutou" bradavku, kvasinky, záněty prsou s horečkami a antibiotiky, odsávání, ledování, odstříkavání, nahřívání, slzy bolesti.... ale všechno jsme to překonali. Kojím doteď, malému bude jedenáct měsíců. A skutečně mi to připadá jako ta nejpřirozenější věc, tu krásu a spojení s dítětem jsem v tom našla. Třetí rada ode mě: nevzdávejte to, pokud jsou s kojením v začátcích nějaké potíže! Nejlepší příprava je zjistit si co nejvíc ještě před porodem, ideálně navštívit kurz vedený laktační poradkyní, ať se pak v nouzi máte komu ozvat. Já měla komu zavolat (Brňandám ráda doporučím) a doteď jsem za to vděčná.


Poslední rada, kterou jsem nedostala, souvisí se tříměsíčními kolikami. Někomu trvají tři měsíce, někdo je prý vůbec nepozná. Ale někomu ve třetím měsíci to peklo teprve pořadně začne. To byl náš případ. Až mezi třetím a čtvrtým měsícem jsme okusili, jaké to je, když mimino řve skoro do nepříčetnosti - své i rodičů - a nepomáhá NIC. Dokonce jsme, zoufalí, navštívili pediatra, aby ověřil, jestli se malému něco neděje. Tehdy příšerně plakal snad dvě hodiny v kuse a my už byli úplně bezradní. Pan doktor ho starostlivě prohlédl, vyzkoušel co mohl, a pak řekl: Je zdravý jako řípa, bude to bříško. To přejde. Držte se. Přešlo, ale bylo to krušný. Všechny chvaty, hmaty, medikamenty i babský rady byly těch pár týdnů k ničemu, musel z toho vyrůst. Takže moje rada: určitě zkuste VŠECHNO, co Vám kdo poradí na bříško. Často miminku aspoň trochu ulevíte. Ale buďte připraveni i na to, že někdy nepomůže nic. A že miminko může na prdíky trpět i déle než první tři měsíce.


Ale aby to nevypadalo, že jenom vyjmenovávám, jaké rady jsem nedostala - byla i spousta takových, které jsem naštěstí  dostala a hodně mi pomohly v horších chvilkách. Tyhle konkrétně byly nejpřínosnější:


"Naprogramuj" si partnera (případně nejbližší rodinu, pokud žije v dosahu) tak, aby o Tebe bylo v šestinedělí postaráno jako v exkluzivním hotelu. Ano, hotelu :) Úklid, vaření, praní - to nech na muži/mamince/komukoli, kdo se nabídne, a věnuj se hlavně sobě a miminku. Tahle rada mi přišla lehce úsměvná. Možná prvních pár dní po porodu se budu muset šetřit, ale pak tu domácnost nějak zvládnu, myslela jsem si. Haha. Můj muž se naštěstí téhle rady chytil absolutně a doma mě k ničemu prvních pár týdnů prakticky nepustil. Pomohly taky maminky a babička, o přísun čerstvého domácího jídla a servis skoro až do postele jsem díky nim měla na měsíc postaráno. A bylo to to nejlepší, co pro mě a miminko mohly udělat. I tak jsem byla nevyspalý, polonahý, věčně kojící uzlíček nervů, neumím si představit, jak by to dopadlo, kdybych měla ještě kmitat v kuchyni. Samozřejmě, že mě občas přepadl pocit neschopnosti. Ale když jsem si pak uvědomila, že buď se teď trochu prospím, nebo utřu prach, nechala jsem si pomoct. Vstávat k miminku 15x za noc jsem musela já, tak proč ostatní věci nedelegovat milovaným, kteří nabídli pomocnou ruku? Přijmout ji není ostuda!


Voda je mokrá, ženský maj' tajemství a děti brečí, parafrázoval manžel hlášku z jednoho filmu a obohatil ji o zásadní radu, kterou jsem taky naštěstí včas dostala. I těm nejlepším rodičům pod sluncem malá miminka občas zabrečí. Jinak totiž tihle drobečci komunikovat neumí. A i když nám intuice velí něco jiného, vždycky to neznamená, že se jim děje něco strašného. Někdy prostě brečí, protože si potřebuji zanadávat, postěžovat, chtějí pochovat... Časem se naučí vyjadřovat lépe a my se jim naučíme lépe rozumět. Ale v prvních týdnech se na pláč musíme připravit jako na nedílnou součást rodičovství. A nehroutit se z něj.


Další důležitá rada byla: nesuď druhé za to, jak své děti vychovávají. Sama můžeš skončit u věcí, které jsi NIKDY nechtěla dělat. Jeden příklad za všechny - nikdy jsem nechtěla syna nechat spát ve své posteli. Prvních pět měsíců spal v postýlce a neměl problém. Pak se najednou něco změnilo a postýlku absolutně odmítal. Po dvou týdnech bojů, kdy už jsem se ploužila jako zombie a zoufale vyhlížela čas uspávaní, mi manžel řekl - Tak si ho zkus vzít do postele. Syn usnul jako dřevo a vyspali jsme se do růžova oba. Výsledek? V posteli ho mám doteď a vlastně v tom už vidím spíš výhody.


S tím souvisí následující pozorování - děti se strašně rychle mění. Pokud dítko začalo dělat/vyžadovat něco, z čeho se hroutíš, jen vydrž. Přejde to (a zase třeba vymyslí něco jiného, z čeho Ti budou šedivět vlasy :) Když to vztáhnu znovu na ten spánek, má náš prcek vždycky pár dnů až týdnů nějaký stereotyp usínání a spánku, aby ho změnil, než si na to stihnu zvyknout. Někdy mě nervuje aktuální trend (třeba když se naučil usínat na boku, ale ve spánku se vždycky přetočil na záda nebo bříško, to ho vzbudilo, a uspávali jsme třeba na dvacetkrát), ale pak si uvědomím, že to nepotrvá věčně, a je mi díky tomu líp.


Tu poslední větu bych zdůraznila, protože nám ji na předporodním kurzu také kladli na srdce a opravdu mi pomohla v horších časech (mimochodem rozhodně doporučuji předporodní kurzy). Cokoli Tě stresuje, přejde to. Během prvních měsíců to byla skutečně moje mantra. A víte co? Všechno, co jsem řešila, přešlo. Fakt. Bolení bříška, různé problémy se spaním, s kojením, s příkrmy. Všechno přešlo - buď jsme zjistili, co malému vadí, nebo z toho sám vyrostl. Takže ať už řešíte cokoliv, hlavu vzhůru, to přejde :)


A jeden bonusový tip na konec: pozor na dětskou škodolibost. Pověrčivá nejsem, ale vždycky, když jsem prohlásila, jak nám něco funguje, jsem byla rychle uvedená do reality. Příklad? V pátek jsem se bavila s kamarádkou a litovala jsem jí, že jí její poklad v noci nenechá vyspat. To my teď vstáváme tak čtyřikrát za noc, ale jen si cucne, otočí se ke mně zády a chrní dál, docela se i vyspím, prohlásila jsem. Od té doby jsem se nevyspala. Modroočko se budí co hodinu a špatně usíná, dneska chtěl třeba vstávat a cvičit už ve tři. Takže bacha na ně :))


A co Vy? Jaké dobré rady jste dostaly a které jste naopak postrádaly?

107 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Mít, či nemít druhé dítě?

Rozhodování, jestli a kdy pořídit dítěti bratříčka nebo sestřičku, se teď v mojí "bublině" hodně řeší. A vlastně není divu. Mám hodně kamarádek a známých s dětmi v podobném věku, jako je můj syn (plus

Rodičovská jako seberozvojová příležitost - díl II.

V prvním díle tohoto delšího článku jsem shrnula, co jsem se o sobě stihla dozvědět, než mi se svým kurzem zkřížila cestu Míša. Už jsem věděla, že ze mě nejspíš nikdy nebude podnikatelka ani nerozšíří