Vyhledat
  • Dobrá kámoška

Generál na mateřské

Mateřství mě už naučilo spoustu věcí. Jedna z velkých životních lekcí je, že jsou záležitosti, které nemám a nikdy nebudu mít pod kontrolou. S tím jsem se mohla buď naučit žít, nebo se tím trápit. Rozhodla jsem se pro tu první možnost. Možná nikdy nebudu dokonalá matka, ale aspoň budu matka spokojená. Věřím, že moje dítě to jednou ocení :)

Než se narodil syn, byla jsem tak trochu "control freak". Ráda jsem měla přehled o situaci. Nevědět, co, kdy a proč, to pro mě bylo stresující. Patřila jsem k lidem, kteří se vyžívali v plánování a odškrtávaní úkolů jim dělalo opravdovou radost. Snažila jsem se s touhle svoji stránkou pracovat, udělat z ní spíš přednost v pracovním životě, ale nenechat se tím omezovat. Dovolenou jsem se třeba naučila brát jako zasloužené plánované nicnedělání, kdy jsem dokázala být i opravdu spontánní, abych se pak s radostí a spokojeně vrátila ke svému uklidňujícímu stereotypu.


Říkáte si, jak se taková nátura vyrovnává s příchodem potomka? No.... těžko. Úplně nejvíc jsem s tímhle nutkáním kontrolovat zatím bojovala v otázce synova spaní.


Od narození spal ve své postýlce. Usínal obvykle bez větších problémů. Někdy se mu zpívalo, někdy četlo. Hlavně, když ho máma nebo táta drželi za ručičku. Měla jsem plnou hlavu toho, co nesmím dělat (Hlavně si ho neber do postele, nebude umět spát sám. Nenech ho usínat u prsa, jak si na to zvykne, jinak už nezabere. Neuspávejte houpáním, až bude mít deset kilo, zblázníte se z toho... atd). Snažila jsem se dodržovat všechny ty rady, protože mi přišly logické a měla jsem hrůzu z toho, že malého nějak "nastavím", nepůjde ho to odnaučit a vyroste z něj nesamostatný mamánek, kterého budu až do sedmi let uspávat v náručí.

V necelých šesti měsících začal synek ze dne na den postýlku vehementně odmítat (tady je dobré říct, že záhy nato u nás nastoupila nefalšovaná separační krize. Jestli to bylo tak brzy jen zahřívací kolo, nebo už to máme dočista za sebou, to nevím. Ale asi to spolu souviselo.) Snad dva týdny jsem s ním bojovala a uspávala každý den dvě hodiny i déle, vždycky to bylo s velkými výstupy, spoustou pláče a mýma nervama na pochodu. A po každém nočním kojení zas. Jak jsem psala v jednom z předchozích postů, když už jsem byla úplně vyřízená, vzteklá a nevyspalá, donutil mě manžel, ať syna aspoň jednou zkusím vzít do postele, jestli bude spát líp. Viděl, že už to takhle dlouho nezvládnu. A spali jsme s prckem oba jak růženky. Tehdy jsem rezignovala a začala si syna brát na noc do postele. Pořád jsem to ale chápala jako provizorium, aby si nezvykal na to, že spí se mnou. Měl svoji postýlku a chtěla jsem, aby se do ní vrátil.


Po nějaké době dostal syn strašlivou rýmu a v noci nemohl dýchat. Zkusila jsem mu postýlku pod hlavou podložit knihami a uložit ho tam - usnul bez problémů. Cítila jsem velkou úlevu, že není poznamenaný spaním se mnou a že jsem ho "nerozmazlila". Vydrželo to asi tři týdny...  pak najednou šup - zase začal postýlku odmítat. Ze dne na den.


Jednoho večera v postýlce vytrvale řval, dokud jsem ho nezvedla do náruče. Pak si na mě hned položil hlavičku a klimbal - dokud jsem ho zase neodložila. Cvičili jsme takhle několik hodin. Až ve mně bouchly saze. Položila jsem ho do postýlky a se slovy Vrátím se, až se uklidníš, jsem odešla z pokoje.


Nikdy jsem nechtěla nechat své dítě "vyřvat". V posteli jsem ho sice z principu nechtěla, ale abych ho ve věku několika měsíců zlomila a naučila ho, že se mámy nedovolá, ani když zapojí svoje nejsilnější komunikační schopnosti, to mi bylo opravdu proti srsti. Ten den to ale byla poslední kapka. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že se mnou manipuluje, že si chce vynutit společné spaní. A to mě vysloveně rozčílilo. Tak jsem ho nechala křičet a šla se uklidnit do obýváku.


Manžel tázavě zvedl obočí. Vysypala jsem ze sebe pár vět, řekl, že to chápe a že to zkusíme. Poslouchat prcka, jak pláče, byla hrůza a sama jsem to obrečela. Bylo ale poznat, že se vzteká, takže jsem měla chuť to zkusit - kdyby usedavě naříkal, vím, že bych to nevydržela ani chvilku. Po pár minutách začal dělat v křiku přestávky, kdy poslouchal, co se vedle děje. V jedné takové přestávce jsme za ním vyrazili, pohladili ho, uklidnili a za chvíli spal. Měla jsem hodně smíšené pocity, dlouho jsme to pak s mužem rozebírali. Ale vypadalo to, že to zabralo, že jsme se se synem vzájemně pochopili. Relativně v klidu jsem tedy usnula i já.


Druhý den usnul prcek bez problémů v postýlce. Chtělo se mi bláhově slavit rodičovské úspěchy. Přišel ale den třetí a scénář prvního dne se opakoval. Malý odmítal zabrat a já si řekla Oukej, předevčírem to fungovalo, tak já zas na chvíli odejdu, abys pochopil, že si nevynutíš, co chceš, a bude to v pořádku. Jenže nebylo. Syn ječel úplně hrůzostrašně, byl to jiný pláč než prve a intenzita se stupňovala. Po chvíli jsme to nevydrželi a manžel se za ním šel podívat. Přinesl roztřesený, vystrašený uzlíček s očima plnýma slz. Srdce mu bušilo jako o závod a nechtěl se táty za nic na světě pustit. Dokonce se z toho i po... Udělalo se mi zle, když jsem viděla, jak to na syna zapůsobilo. Seděli jsme s ním v obýváku snad půl hodiny, než se trochu uklidnil. Na noc jsem si ho vzala k sobě. Držel se mě křečovitě za pyžamo, dokud neusnul. Tenhle pokus ho navíc natolik rozhodil, že několik týdnů odmítal zůstat v místnosti sám a jakmile jsme se vzdálili byť jen za roh, příšerně vyváděl.


Tohle byla poslední kapka, která mě položila. Výchovu vyřváváním jsem vždycky odmítala, přesto jsem to zkusila a nedosáhla ničeho. Cítila jsem se děsně. Pořád jsem řešila, co dělám špatně, proč nejsem schopná přimět své dítě, aby spalo tak, jak má. Postupně mi docházelo, že jsem rozčílená a frustrovaná vlastně hlavně z toho, že syn nechce dělat to, co JÁ po něm chci, kdy JÁ chci a jak to JÁ chci. Ale proč to chci zrovna takhle a nezkusím nějaký kompromis s tím, co evidentně chce prcek? zamyslela jsem se. Protože mi všichni říkali, že tak to má byt? Že z toho do budoucna může vyvstat nějaký problém? Jaký a proč? Proč by dítě mělo být negativně poznamenané tím, že se mu dostane matčiny blízkosti a bezpečí, když po nich volá? Vždyť jsem sama vypozorovala, že jediná konstanta malých dětí je neustálá změna. Tak, jak spí teď, možná už za měsíc spát nebude a zase přijde s novou výzvou. Tak proč se tím vůbec trápit?


Řešila jsem zkrátka a dobře nesmysly a měla jsem jich plnou hlavu. Snažila jsem se podřizovat všemožným poučkám a radám, místo abych přihlížela hlavně k tomu, co vyhovuje mně a synovi. Zkoumala jsem, jestli je to "normální", že syn spával sám v postýlce a najednou nechce, a co proti tomu dělat. Zabývala jsem se taky svou nespokojeností s tím, že trávím uspáváním moc času. Že je to ztracený čas, který by se dal užít jinak a líp, a že mi to ukrádá ze společných večerů s manželem.


Ve chvíli, kdy mi došlo, že jsem pod tlakem vlastních představ o tom, jak by moje dítě mělo spát, spadla ze mě obrovská tíha. Protože stejně jako jsem ten tlak na sebe vytvořila, bylo v mé moci ho ze sebe sejmout. Přestala jsem nad tím hloubat - a najednou zjišťuju, že žádné problémy k řešení nemáme.

  • Ano, syn spí v noci v mé posteli, i když jsem to nikdy nechtěla. Ale uspáváme 20 minut místo dvou hodin a bez velkých cavyků. Napije se, někdy mu ještě chvíli zpívám, otočí se ke mně zády a sám usne. V noci totéž, když má žízeň, jen zavrní, dostane napít a oba spíme dal. Takhle dobře jsme nespali měsíce.

  • Večer se často párkrát vzbudí, než zabere pořádně, proto zůstávám u něj, dokud neusne tvrdě. Tenhle čas, kdy vedle něj ležím, trávím četbou nebo psaním. Ze ztraceného času je rázem moje půlhodinka. K manželovi pak přicházím v pohodě s pocitem, že jsem udělala i něco pro sebe.

  • S váháním, jestli je tohle "normální", mi pomohla jedna odpověď jiné mamince na kojeni.net (stránky jedné laktační poradkyně s on-line poradnou). Paní řešila podobné věci jako tehdy já - že její osmiměsíční syn se v noci častěji než dřív budí a kojí a nechce spát sám. Odpověď se mnou hodně rezonovala, o kousek se s Vámi proto podělím: Časté noční kojení je naprosto v pořádku, děti v tomto věku poznávají svět a uvědomují si, jak je nebezpečný. Dítě potřebuje pomáhat s uspáváním, potřebuje se mnohokrát za noc ujišťovat, že je v bezpečí. Je to geneticky zakódované, protože samotné lidské mládě by nepřežilo. Proto se tak často budí a potřebuje se ujišťovat, že máma je nablízku... On Vás prostě potřebuje a chce to hodně času, než bude syn schopný se vzbudit a po chvilce sám usnout, otočit se na bok apod. (tak, jak to máme např. my, dospělí).Takže jediné mé doporučení je, abyste respektovala potřeby synka, nic více, nic míň. Matka Příroda dobře ví, proč k tomu chlapečka nutí. Tak jí věřte. Opravdu se nedožaduje ničeho zvláštního, pro děti v jeho věku je to prostě standard a nemá smysl si s tím dělat hlavu. Vlastně všechno je v pořádku. :-)


Jaký je tedy krátký smysl mé dlouhé řeči? Velká trápení maminek často vznikají z toho, že nejsme schopné plnit vlastní kritéria, odškrtávat úkoly, které jsme si samy uložily, přimět děti (manžela, tchýni...), aby se chovali podle našich představ. Ve chvíli, kdy přijmeme, že nad určitými věcmi nelze mít úplnou kontrolu a jiným nemůžeme vnutit svou vůli, se nám obrovsky uleví. Samozřejmě neříkám, že máme slevovat ze svých principů a přesvědčení, ale často lpíme na něčem, co není vůbec důležité, a jsme zničené, když se nám nedaří donutit svět, aby se tomu přizpůsobil. Odložit na chvíli ego, které nás vede k rozkazováni, a jen se zamyslet nad tím, proč na těch kterých věcech tak neoblomně trváme a zda to vlastně stojí za to, může být objevné a úlevné. 🌞


Na závěr bych chtěla dodat, že ani v nejmenším netvrdím, že moje cesta je lepší než Vaše nebo jediná správná. Možná je dokonce špatná a jednou si budu ťukat na čelo, jak jsem byla blbá :) Kdo ví? Dělám to tak, jak nejlíp umím, a dělám to s láskou a respektem k synovi i k sobě a svému muži. To je podle mě zásadní.


A co Vy? Jaké největší sebepoznání zatím přineslo mateřství či těhotenství Vám? Těším se na Vaše příspěvky :)

41 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Mít, či nemít druhé dítě?

Rozhodování, jestli a kdy pořídit dítěti bratříčka nebo sestřičku, se teď v mojí "bublině" hodně řeší. A vlastně není divu. Mám hodně kamarádek a známých s dětmi v podobném věku, jako je můj syn (plus

Rodičovská jako seberozvojová příležitost - díl II.

V prvním díle tohoto delšího článku jsem shrnula, co jsem se o sobě stihla dozvědět, než mi se svým kurzem zkřížila cestu Míša. Už jsem věděla, že ze mě nejspíš nikdy nebude podnikatelka ani nerozšíří