Vyhledat
  • Dobrá kámoška

Jak je to s tou mateřskou láskou?

Narodilo se Ti miminko a Ty jsi v tom okamžiku ucítila obrovskou naplňující lásku, dosud nepoznanou, a ten cit už Tě neopustil. Neodeznělo to po tom, co vyprchal porodní hormonální koktejl, ani když Tě po pár dnech pustili bezradnou z porodnice se řvoucím uzlíčkem na rukou. Cítila jsi lásku a věděla jsi, že všechno je, jak má být. ... Teď vážně. Ruku na srdce. Opravdu jsi začátek mateřství prožila takhle?


Zrod mateřské lásky je podle mě velké tabu. Když se nad tím zamyslíš - všichni automaticky od matky očekávají, že ji ucítí vteřinu po porodu. Respektive dávno před ním, už když hladí svoje rostoucí bříško a oslovuje ho jménem budoucího potomka. Příroda to přece tak zařídila, že bezmezně a vroucně milujeme svá mláďata. Není proto o čem mluvit a taky se o tom nemluví... 

A pak se přistihneš, že ležíš vyřízená v posteli během další probdělé noci a zalívají Tě vlny paniky, protože Ty TO necítíš. Díváš se na to bezbranné miminko v postýlce a střídavě Tě hřeje něha, mrazí strach a paralyzuje obrovská tíha odpovědnosti. Ale láska tam není. Kde sakra je? Co je se mnou špatně, vždyť je to moje dítě a já se na něj tak těšila!

Poznáváš se? Já se takhle cítila prvních pár měsíců po narození syna. Strašně jsem se styděla, myslela si, že neumím být máma. A bála se, že se to nezmění. Snažila jsem se o miminko starat co nejlíp, ale nikomu bych nepřiznala, že je to pro mě cizí člověk. Že mu moc nerozumím a často mi trochu leze na nervy, protože mi obrátil svět vzhůru nohama a nemám kvůli němu čas ani energii být se svým mužem, kterého tak moc miluju a potřebuju. Myslela jsem si, že jsem divná, a doufala, že tím svému dítěti nějak neubližuju; že to snad na mě nepozná. 


Z pozdějších rozhovorů s dalšími maminkami, když jsem se osmělila o tom promluvit, jsem překvapeně zjistila, že moje pocity nejsou nijak výjimečné. Prochází si tím spousta z nás. A víš proč? Protože jsme jenom lidi. Ano, příroda nás vede k tomu, pečovat o své dítě. Proto ta něha, proto ta odpovědnost. Ale láska, ta chce čas. Jako jakýkoli jiný vztah, i pouto s dítětem se musí budovat, nevznikne samo od sebe ve vteřině po narození. Představ si třeba analogii se svým partnerem. Když jste se poznali, možná jsi hned cítila motýlky v břiše. Ale museli jste nějakou chvíli randit, poznat se, něco spolu zažít, než sis uvědomila, že ho miluješ, ne? S miminkem to vůbec není jiné. 

Jednoho dne se tu děťátko objeví a všechno se mu musí podřídit. Tvůj komfort, tělo, potřeby - všemu velí. Přitom se neusměje, nepromluví na Tebe, nepohladí Tě, často si nejsi jistá, jestli vůbec rozeznává TEBE, nebo potřebuje jen náruč, teplo, mléko. Jak bys ho mohla hned bezmezně milovat? Chce to prostě čas. U každé maminky to trvá jinak dlouho, záleží na osobnosti. Někdo má tendenci se bezhlavě zamilovat rychle, někdo je spíš opatrnější. Ale přijde den, kdy si uvědomíš, že si Tě ta malá potvůrka omotala kolem prstu. Možná to způsobí jeden z prvních úsměvů, možná to, jak Tě při kojení pohladí ta malá ručička, nebo nějaké mrňouskovo zavrnění. Najednou to ucítíš. To bodnutí mohutné, vřele lásky, tak silné, že nebudeš chápat, kde se to v Tobě bere. Od té chvíle budeš jako všechny mámy pozorovat svůj spící poklad se sladkým bolením u srdce. A život bez něj si už vůbec nebudeš umět představit. 


Mateřská láska, která Tě zahltí na povel hned po "vyplivnutí" potomka, je mýtus. Každá navazujeme vztahy jinak rychle a jinym způsobem. Proto věřím, že mnohé z Vás mateřskou lásku pocítily opravdu okamžitě. Ale stejně tak se mnoho z Vás určitě trápilo úvahami, co je s Vámi v nepořádku, když se hned nedostavila. Zpětně si uvědomuji, jaký tlak jsem na sebe vyvíjela já a jak by se mi bývalo ulevilo, kdyby mi někdo řekl, ať se nenervuju, že je to normální, a že svému dítěti totálně propadnu - časem. A právě to je smysl tohohle textu. Otevřít téma, narušit tabu, mluvit o tom, o čem se nemluví. 

Nemilovat své dítě hned po porodu je lidské. Necítit k němu v prvních týdnech lásku je pochopitelné. Nejsi zrůda, pokud to tak máš. Dej Vašemu vzájemnému vztahu čas se rozvirnout. A uvidíš, jaká jízda to bude, až to přijde! ❤️



32 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Mít, či nemít druhé dítě?

Rozhodování, jestli a kdy pořídit dítěti bratříčka nebo sestřičku, se teď v mojí "bublině" hodně řeší. A vlastně není divu. Mám hodně kamarádek a známých s dětmi v podobném věku, jako je můj syn (plus

Rodičovská jako seberozvojová příležitost - díl II.

V prvním díle tohoto delšího článku jsem shrnula, co jsem se o sobě stihla dozvědět, než mi se svým kurzem zkřížila cestu Míša. Už jsem věděla, že ze mě nejspíš nikdy nebude podnikatelka ani nerozšíří