Vyhledat
  • Dobrá kámoška

Kolik rolí znáš, tolikrát jsi člověkem?

Na otázku Jak se máš? většinou odpovídám, že dobře. Pár měsíců zpátky to ale bylo poměrně daleko od pravdy. Nebylo mi fajn, přitom jsem nevěděla, proč přesně. Nic nebylo vysloveně špatně, ale já se cítila být bez energie, utahaná, nevrlá, nespokojená, lítostivá. Až když jsem se to jednou snažila vysvětlit dobré kamarádce, přišla jsem tomu na kloub.


Při snaze o co nejlepší popis svých pocitů jsem v paměti vylovila sociologický koncept společenských rolí, o kterém jsme se kdysi bavili na gymplu. Každý z nás i během jediného dne hraje podle aktuálního kontextu několik různých rolí. Když ráno jedete vlakem do práce, jste cestující. V obchodě jste zákazník, v práci zaměstnanec a doma manželka. (Jestli to vysvětluju nepřesně nebo jsem koncept přiřadila špatné společenské vědě, omlouvám se a ráda se nechám opravit. Pracuju jen s tím, co si pamatuju ještě od maturity.😀)


Když jsem hledala slova pro svou vnitřní nespokojenost, došlo mi, že to vězí právě v rolích. Ty moje se mezi sebou jednoduše řečeno praly a to mě vysilovalo. Jakmile mi tohle zacvaklo, mohla jsem se pustit do řešení svojí (ne)náladičky. Nevím, jestli to cítíte stejně, ale pro mě uvědomit si, kde je problém, znamená půlku řešení. Analytická duše. 😅

Když už jsem byla v tom přemýšlení, rozvedla jsem ho do šíře (ano, stává se mi to často 😀). Vždycky jsem byla trochu nepružná v přepínání mezi rolemi. Znáte to -  přijdete domů z práce a potřebujete si uvařit kafe a chvilku koukat do zdi, než přepnete do domácího módu. S tou nejnovější rolí - rolí mámy - to bylo stejné. Došlo mi, že v roli mámy jsem od chvíle, kdy ráno otevřu oči, až do momentu, kdy v noci odpadnu do postele. Že se sice dokážu soustředit i na jiné věci, ale nevypadávám z role. A že jsem z toho strašně moc unavená a toužím být chvíli zase hospodyňka, manželka nebo intelektuálka. Že mi chybí ty role, které jsem měla v repertoáru před porodem. To byl velký objev. Ale šla jsem ještě hloub a zeptala se sama sebe, jestli cítím to vnitřní pnutí proto, že mi skutečně tak moc chybí ty předmateřské role, nebo spíš mám jen pocit, že jsem neschopná, když role nezvládám líp koordinovat. Tohle jsem chvíli nosila v hlavě a rozvažovala. Někdy je tlak okolí tak silný a všudypřítomný, že se špatně odlišuje, co skutečně chcete a co cítíte, že byste měly chtít...


Došla jsem k závěru, že je to tak napůl. To, že se o domácnost starám na půl plynu a vaří teď víc manžel, mi vadilo hlavně z trochu abstraktního důvodu, že bych „chtěla dělat v domácnosti víc a být v tom lepší“. Ano, chtěla bych vařit častěji, protože mě to baví. Ale zároveň mi nevadí, že nemusím každý den vymýšlet, co bude zítra k obědu, a sepisovat nákupní seznamy. Cítila se hloupě ne proto, že by mi to tolik chybělo, ale proto, že bych to přece měla dělat hlavně já - protože já jsem žena. Bylo mi trapně před vlastním mužem i širokým okolím, že vedle dítěte nestíhám být i dost dobrá hospodyně. Mně osobně (nezávisle na okolí) pak trápilo, že s mužem fungujeme od porodu skoro výhradně jako rodiče a nemáme čas být taky manželé. Vůči sobě jsem zároveň cítila deficit intelektuální. Nedařilo se mi najít čas ani na čtení, natož dizertaci, které volá po dopsání.


Když jsem došla až sem, bylo mi jasné, že sama to nevyřeším. Tak jsem se muži svěřila. Bylo to osvobozující a trochu překvapivé pro nás pro oba. Vyříkali jsme si, co cítím já za sebe a co mě trápí spíš kvůli němu nebo tlaku okolí. Přidal k tomu svůj pohled a pořešili jsme, co pořešit šlo.

  • Ujasnili jsme si chod domácnosti a já přestala řešit, jestli dělám dost a co si o tom kdo myslí. Manželův názor znám a ostatní mi můžou být fuk - je to přece náš život.

  • Vymysleli jsme alespoň krátké střídavé hlídání s kamarády, kteří bydlí blízko a mají taky mimino. Jednou přibrali na procházku oni naše, pak zas my jejich. Ta dvouhodinovka svobody nám s muzem připadala jako týdenní líbánky a hodně pomohla proti pocitu dluhu vůči manželské roli :) Už se nemůžu dočkat, až se vrátíme do normálu po koronakrizi a na tohle hlídání zase najedeme ☺️

  • No a intelektuálno řeším, když prcek spí. Jak jsem zmiňovala v minulém postu o spánku (https://www.dobrakamoska.cz/post/generál-na-mateřské), pouhá změna vlastního vnímání času stráveného uspáváním na můj čas, kdy čtu nebo píšu, udělala pro moji vnitřní pohodu hrozně moc. K práci na doktorátu jsem se zatím neodhodlala, přeci jen když se zaberu do výzkumu, nechci být neustále vytrhovaná z takzvaného flow, ale chystám se to prubnout, třeba mě syn příjemně překvapí.


Když to krátce shrnu, i velká psychická nepohoda se dá mnohdy řešit poměrně drobnými změnami, ať už v praktickém každodenním fungování, nebo vlastního uvažování. Pro mě bylo zásadní mít to s kým probrat, abych se dobrala jádra pudla. Řešení jako takové už se pak našlo poměrně snadno. Není možná dokonalé, ale v našich podmínkách je to maximální kompromis mezi tím, jak bychom si představovali ideální stav a co jsme schopní zvládnout.


Pokud cítíte, že by Vám taky pomohlo si popovídat a ujasnit vnitřní zmatek, jsem tady pro Vás 🌞❤️ Vyřešit to za Vás nemůžu, ale ráda pomůžu aspoň nasloucháním a nezávislým pohledem hnidopicha 😀

26 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Mít, či nemít druhé dítě?

Rozhodování, jestli a kdy pořídit dítěti bratříčka nebo sestřičku, se teď v mojí "bublině" hodně řeší. A vlastně není divu. Mám hodně kamarádek a známých s dětmi v podobném věku, jako je můj syn (plus

Rodičovská jako seberozvojová příležitost - díl II.

V prvním díle tohoto delšího článku jsem shrnula, co jsem se o sobě stihla dozvědět, než mi se svým kurzem zkřížila cestu Míša. Už jsem věděla, že ze mě nejspíš nikdy nebude podnikatelka ani nerozšíří