Vyhledat
  • Dobrá kámoška

Mysli na sebe. Mantra z časopisů pro moderní matky, nebo nutnost?

Dělat každý den něco pro sebe. Vytvářet prostor pro naplnění vlastních potřeb, malé potěšení, zrelaxování. Dbát na to, abychom odpočívaly při něčem, co milujeme, a tím předcházely pocitům frustrace a vyčerpání z dlouhodobého upřednostňování potřeb našich blízkých před vlastními. Že je tohle v mateřství extrémně důležité všechny víme - sype se to na nás odevšad. Odborné knihy, lifestylové časopisy, internetová fóra, sociální sítě. Najít si čas sama na sebe je pro matku 21. století společenská nutnost. Jak toho ale dosáhnout, notabene v době koronové?


Rada, abychom nezapomínaly na sebe, je v jádru samozřejmě správná. Řídit se jí ale může být pro některé maminky obtížné. Záleží hlavně na okolnostech (má kdo pohlídat špunta, aby měla chvilku pro sebe?), ale také na osobnosti (je pro ni priorita splnění vlastních potřeb, nebo se z podstaty nejprve stará o druhé?) a mateřských vzorech z okolí (uměla její maminka odpočívat, nebo trávila víkendy šůrováním, zatímco děti s tatínkem posílala na výlety?) Některé ženy nemají problém nechat miminko už v šestinedělí půl dne s tatínkem a zajít si na kosmetiku, jiné nebyly na "dámské jízdě" roky a neumí si představit, že by po manželovi chtěly, aby si vzal homeoffice a pohlídal batole - přece ho s něčím takovým nebudou obtěžovat. Jsou matky, tak se musí starat.

Já sama se nacházím asi někde uprostřed. Když jsem po porodu četla o tom, jak je důležité udělat si čas pro sebe, hořce jsem se usmívala. Měla jsem pocit, že miminko beze mě nevydrží ani hodinu, i vyspat se byl nadlidský výkon. Že bych si v tom chaosu, kdy se celý můj život obrátil vzhůru nohama, dokázala najít chvilku pro sebe, mi připadalo jako z kategorie science-fiction. Brala jsem to jako dočasnou nutnost, omezit sebe a upřednostnit dítě, i za cenu vlastního vnitřního nepohodlí. No, hádejte co. Dítě rostlo a já pořád nad poznámkami o tom, že bych si občas měla dát oraz, kterými už mě opatrně zahrnovalo i okolí, mávala rukou: To přece nejde. A přitom jsem občas brečela ze zoufalství, že jedu v kolotoči plínky-kojení-uspávání, a moc chci aspoň na chvíli vystoupit a být zase já. Ne máma Lucka, prostě jen Lucka. Cítila jsem, že takhle nechci žít, ale nevěděla jsem, jak to změnit. Syn byl poměrně uplakané miminko a já měla pocit, že "vnutit" ho někomu na hlídání, když to není vysloveně nezbytné (jako třeba návštěva zubaře), je obtěžování. Dokonce i když se nabízel manžel, že ho vezme na procházku, často jsem to odmítala s tím, že syn má horší den a on je únavený z práce, tak nepotřebuje ještě poslouchat mimino. 🤦🏽‍♀️


Ťukáte si na čelo? Nebo se poznáváte?


Naštěstí zasáhla "vyšší moc". Vyhrála jsem lístky na koncert a setkání se svou milovanou kapelou, kterou poslouchám snad 15 let. Znamenalo to vyrazit do Prahy, ubytovat se u kamarádů a svěřit syna tatínkovi na několik hodin. Znělo to šíleně, ale neuměla jsem říct kategoricky ne svému velkému snu. Manžel mě naštěstí plně podpořil. Odjížděla jsem tehdy z kamarádčina bytu s motýlkama v břiše, jak to kluci zvládnou. V lednici měli nachystanou zásobu mého mléka a zbytek byl na nich.

Ten večer byl jako sen a nikdy na něj nezapomenu. Samozřejmě jsem několikrát kontrolovala situaci, dokud byla možnost sbalit se a vrátit. Není potřeba, užívej si to, jsme v pohodě, psal manžel a já se nakonec opravdu ztratila v časoprostoru a žila okamžikem, dokud koncert neskončil. Pak jsem se vrátila na zem a spěchala za svými muži. No, v pohodě nebyli. Syn většinu času brečel nebo spal, mléka se prakticky nedotkl, a manžel měl nervy na pochodu. Ale zvládli to beze mě.


To uvědomění mě konečně probudilo. Nemusím se o syna 24/7 starat jen já a sebe odsouvat na vedlejší kolej. Zaprvé to není nutné, zadruhé to ani není dobré. Já si tím jedním večerem tak dobila baterky, že jsem z toho žila ještě měsíc. Odcházela jsem na koncert vnitřně vyčerpaná, vystresovaná, jestli po půl hodině nebudu odvolaná zpátky, a vrátila jsem se znovuzrozená. Jako bych se potkala sama se sebou a došlo mi - sakra, tohle jsem přece já! Moje staré já žije! :)


Byl to velký přelom. Tehdy jsem udělala první krok k tomu, respektovat svoje potřeby a nebagatelizovat je. Viděla jsem, s o kolik větší radostí a energií se starám o syna a chtěla jsem taková máma být. Spokojená. Co jsem pro to všechno udělala?

Přestala jsem říkat ne, když někdo nabídl hlídání. Kdykoli manžel navrhl, že syna sbalí ven, souhlasila jsem a rychle si dala aspoň vanu s pěnou. Párkrát si ho, dokud byl ještě v kočárku, půjčili kamarádi. Byla jsem štěstím bez sebe 😀

Začala jsem čas využívat jinak. Když syn spí, spím taky, pokud to potřebuju. Nebo si uvařím kafe a čtu si, píšu, přemýšlím, plánuju. Jsem v tom klidu sama sebou. Neuklízím. Přemýšlím, co mám chuť/potřebu dělat. Všechno, co můžu dělat i se synem (neboli u čeho neprostestuje, to je proměnlivé a je toho naštěstí čím dál tím míň), si nechávám na dobu, kdy je vzhůru.

Snažím se realizovat. Necítit se provinile, že potřebuju dělat i něco jiného, než "jen" pečovat o synka, abych byla šťastná. Tak vznikla Dobrá kámoška. Tak jsem také našla M.arter, platformu podporující rozvoj rodičů na mateřské a rodičovské dovolené, se kterou spolupracuji. A proto se ještě nevzdávám snu dodělat tu rozepsanou dizertaci. 🤷🏻‍♀️😀


V říjnu měl přijít další velký krok. Syn dospěl do fáze, kdy neměl problém odjet s tatínkem na půl dne na výlet, a užívali si to oba. Zároveň jsem našla hned několik mamin s podobným nastavením, se kterými jsme začaly domlouvat společná dopoledne, tak aby vždy jedna hlídala obě batolata a druhá mohla v klidu pracovat. Těšila jsem se na plodný podzim. Místo toho přišel druhý lockdown.

Vzájemné hlídání jsme odsunuly na neurčito. Z chlapských výletů taky sešlo. Manžel měl najednou tolik práce, že chodil domů za tmy a já byla většinu dnů s prckem sama. Do toho přišly zdravotní problémy v rodině. Najednou bylo objektivně nutné upozadit sebe a věnovat se druhým. Kulminovalo to před Vánoci, svátky jsme naštěstí už prožili v klidu a s nejbližšími. Přišel nový rok, s ním konečně moje milovaná zima a sluníčko, které mi vrátily elán a chuť do práce. Ale nějak najednou nemám, kdy si ty svoje chvilky vybrat.


Na jednu stranu je to krok zpátky v sebepoznání - když jsem konečně zjistila, co potřebuju, abych si dobila baterky, a vytvořila si pro to prostor i v soužití s dítětem, nemůžu to mít. Možná proto se od podzimu nedokážu dostat do své komfortní zóny a když už mám nějaký ten vzácný čas v tichu, nechce se mi rozjíždět nic tvůrčího, ale spíš se obracím do sebe. Zřejmě to bude důsledek toho, že nemám vnitřní energie nazbyt. No jo, ale co s tím? Myslím, že je důležité myslet na své potřeby i v časech, jako je tenhle. Dokonce je to teď ještě důležitější než jindy. V době akutní krize jde zatnout zuby a fungovat, tak jako jsem to měla já během adventu, ale potom je potřeba vydanou energii doplnit a nabrat nové zásoby. Pokud má matka udržovat rodinu spokojenou a v chodu, potřebuje sakra pořádnou spoustu šťávy! Když část své energie investuje do sebe, tím, že si udělá radost něčím "svým", mnohonásobně se to vrátí na pohodě jí samé i všech okolo. (Vlastně se tím naplňuje staré známé klišé spokojená matka - spokojené dítě.) Najít si čas pro sebe je zkrátka velké téma mateřské duševní hygieny i během pandemie. Jen je to aktuálně ještě větší magie, než jsme si uměly představit...


Já zaujala strategii Nemusí pršet, stačí, když kape. Na energetickou bombu, která by mě dobila pořádně, teď ještě nějakou dobu můžu zapomenout. Stejně jako na větší luxus než hodinku klidu denně, když syn po obědě usne. Během té hodinky si ale můžu sednout ke knížce, nebo si naší každodenní zdravotní procházku zpestřit cappuccinem z místní kavárny (a ještě ji tím podpořit). Cokoli je lepší než nic, i kdyby moje chvilka měla být jen pětiminutová, jako že někdy je. Protože jestli mě mateřství něco naučilo, tak je to fakt, že nic netrvá věčně. Nikdy nevíme, jestli i zítra budeme mít pro sebe těch pět minut. Kdo ví, možná přijde další krize, nebo se to naopak zlomí a pozítří už to bude celé dopoledne? 🙂

Mámy, jste důležité. Na Vaší pohodě záleží! Pečujte o sebe a věřte, že jestli to teď třeba není nic moc.... ono se to otočí a zase bude dobře ❤️ Do té doby se neciťme sobecky, když si "krademe" každý den aspoň kraťoučké chvilky. Děláme to přece pro sebe a pro svou rodinu 👨‍👩‍👦

59 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Mít, či nemít druhé dítě?

Rozhodování, jestli a kdy pořídit dítěti bratříčka nebo sestřičku, se teď v mojí "bublině" hodně řeší. A vlastně není divu. Mám hodně kamarádek a známých s dětmi v podobném věku, jako je můj syn (plus

Rodičovská jako seberozvojová příležitost - díl II.

V prvním díle tohoto delšího článku jsem shrnula, co jsem se o sobě stihla dozvědět, než mi se svým kurzem zkřížila cestu Míša. Už jsem věděla, že ze mě nejspíš nikdy nebude podnikatelka ani nerozšíří