Vyhledat
  • Dobrá kámoška

Největší strašák čerstvé maminky: samota

Začátky nového života jsou vždy hektické. Prvních pár dní po porodu jsou jedna velká akce, jejímž středobodem je miminko. Začíná to přílivem emocí po jeho příchodu na svět, který chceme sdílet se všemi blízkými. Následuje v lepším případě jen několik dní v porodnici, které se nesou ve znamení nekonečného sledu vážení, prohlídek, pokusů o krmení a bezesných nocí, které maminka tráví pohledem na svůj poklad, se kterým si tak trochu neví rady. Další dobrodružství následují: propuštění z porodnice, cesta domů, přivykání na nového člena domácnosti. Je to vzrušující. Pořád se něco děje a pořád se někdo zajímá, jak se nám daří. Možná máme dokonce to štěstí a tyhle okamžiky s námi intenzivně prožívá tatínek dítěte, případně babička, teta .... je skvělé, když se rodina semkne, aby novopečené mamince co nejvíc pomohla, protože ta často kromě péče o miminko není schopna ničeho. Jak dlouho ale taková pomoc trvá? Týden? Dva? Luxus plného servisu během šestinedělí už dnes skutečně zažívá asi málokterá z nás. V každém případě jednou nastane den, kdy tatínek musí do práce a blízcí se vrátí ke svým životům: "Teď už to přece zvládneš." Nevím, jak jste to prožívaly Vy, ale já z toho měla panickou hrůzu. Samozřejmě jsem věděla, že manžel nemůže být s námi doma napořád. Ale s ním jsem se nebála. Neměla jsem strach, že se NĚCO stane a já si nebudu vědět rady. Netušila jsem, co by se mělo stát, ale hrozně jsem se bála zůstat s miminkem sama. Bylo to úplně iracionální. A taky úplně ochromující. Měla jsem strach, že miminko bude hodiny plakat a já ho nebudu umět utišit. Děsila jsem se toho, že s ním budu celý den doma sama - co budeme dělat, až bude vzhůru? Dnes mi to připadá úsměvné, ale cítila jsem se nesvá vedle svého dítěte, které se neumělo vyjádřit jinak než pláčem. Nevěděla jsem, jak se k němu chovat, když pořád stejně kouká a na nic nereaguje (pokud nebrečí). Neuměla jsem ho držet, nevěděla, jestli a co mu zpívat, co mu říkat, co mu je příjemné. Když byl se mnou doma někdo další, bylo to o tolik snazší. Mohli jsme se radit, proč asi malý pláče, a společně se ho pokoušet utěšit. Mohla jsem si jít na chvíli lehnout a vědět, že je o něj postaráno. Mohli jsme si povídat s druhým dospělákem, miminko poslouchalo a bylo spokojené bez nějakých křečovitých pokusu o "zábavu". Ale hlavně jsem já měla společnost. Hormony se mnou dost cvičily a některé dny jsem možná potřebovala pochovat častěji než můj syn. V prvních týdnech po narození dítěte jsem toužila jen po přítomnosti svých nejbližších. Se zbytkem světa jsem byla schopná komunikovat pouze přes chytrý telefon. Necítila jsem se na to vyrazit ven, i na vycházky jsem se zpočátku musela nutit a když to šlo, šla jsem s manželem, maminkou, babičkou... sama jsem radši byla doma. Doma jsem se cítila v bezpečí. Tam nikdo neviděl mou beznaděj, když miminko plakalo a já neměla tušení, proč je to tentokrát. Venku jsem se obávala odsuzujících pohledů okolí. Že mi dítě řve. Že mám kruhy pod očima. Že mám kočár z druhé ruky (ano, řešila jsem úplné bizarnosti v tomhle směru). Až když jsem se přestala cítit nesvá venku, mohla jsem se začít pomalu znovu socializovat. Občas se sejít s kamarádkou, zajít do obchodu, dojet do centra MHDčkem. Každá tahle drobnost byla najednou velká výzva. S miminkem to bylo všechno jiné, musela jsem primárně brát ohled na něj a jeho potřeby (Nakojí se jinde než doma? Co když tu cestu v tramvaji probrečí? Pomůže mi někdo s kočárem?) Nakonec jsme samozřejmě každou výzvu zdárně překonali a posunuli se k další. Co mě nicméně po celou dobu drželo nad vodou, bylo vědomí, že na to nejsem sama. Manžel se staral (a stará!) úplně vzorově o domácnost a snažil se chápat moje nálady. Babičky v prvních týdnech střídavě jezdily pomáhat s malým, abych si odpočinula. Mám to štěstí, že jsem vždycky měla komu napsat, když jsem si s něčím nevěděla rady. Já i manžel máme pár dobrých přátel s dětmi, kteří rádi přispěli zkušenostmi. I přes to všechno jsem ale občas měla pocit, že si nemám s kým promluvit. Že to nezvládám. Bála jsem se, že se zblázním z toho kolotoče uspávání-krmení-přebalování-občas procházka, který se odehrával na malém prostoru našeho bytu a nejbližšího okolí. Hrozně jsem potřebovala někoho, komu bych si mohla sobecky postěžovat a pobrečet. Že jsem unavená. Že mě strašně bolí prsa a proto přes den skoro nespím, protože mám děs z toho, že se malý vzbudí a bude mít hlad. Že se upínám k mantře, že to bude lepší, jen co trošku vyroste. Potřebovala jsem někoho, kde neřekne Cos čekala nebo To je ještě dobrý, dyť malej je zlatej, to náš Eda.... samozřejmě, občas jsem zavolala mamce nebo se vyplakala na rameni svému muži, ale nechtěla jsem jejich trpělivosti zneužívat denně. Upřímně jsem si připadala o to víc neschopná, že si stěžuju pořád na to samé. Byla jsem rozbitá a styděla jsem se za to. Že nefunguju líp, ve větší pohodě, s úsměvem. Postupně se to všechno zlepšilo. Prcek vyrostl z kolik a začal projevovat zájem o okolí. Chodili jsme víc a víc ven. Já se přesvědčila o tom, že lidem jsme úplně jedno, a přestala mít strach z činnosti jako je cesta na úřad nebo kojení v parku. Malý začal také reagovat na nás. Už to nebyla nekončící péče o miminko, které se tváří, že jste mu ukradení, hlavně když je mlíko. Poznával mámu a tátu, smál se na ně. Stalo se z něj naše sluníčko, náš malý parťák. Dneska rozumím těm vznosným řečem o tom, jak Vám mateřství změní život k lepšímu, jak Vám rozšíří obzory. Ale zároveň si pamatuju dny a měsíce, kdy jsem to absolutně nechápala a miminko vnímala spíš jako komplikaci v životě než jako obohacení. A moc dobře si pamatuju i to, že mi často chyběl někdo, komu bych to mohla říct a nestydět se za to. Myslím si, že s podobnými pocity se v prvních měsících po narození dítěte musí prát spousta čerstvých maminek. A proto jsem se rozhodla s tím něco udělat. Jestli jsi jedna z nich a nemáš si s kým promluvit, napiš mi.

35 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Mít, či nemít druhé dítě?

Rozhodování, jestli a kdy pořídit dítěti bratříčka nebo sestřičku, se teď v mojí "bublině" hodně řeší. A vlastně není divu. Mám hodně kamarádek a známých s dětmi v podobném věku, jako je můj syn (plus

Rodičovská jako seberozvojová příležitost - díl II.

V prvním díle tohoto delšího článku jsem shrnula, co jsem se o sobě stihla dozvědět, než mi se svým kurzem zkřížila cestu Míša. Už jsem věděla, že ze mě nejspíš nikdy nebude podnikatelka ani nerozšíří