Vyhledat
  • Dobrá kámoška

Příběh jednoho bříška

Nedávno jsme s Vámi sdílela své vzpomínky na porodnici. Zmiňovala jsem, že na těhotenství vzpomínám ráda, ale málo, protože mi vždycky naskočí i porod. Rozhodla jsem se to změnit, aspoň na chvíli. Chci si znovu připomenout ten čas s bříškem, čas plný očekávání, těšení a štěstí. A sdílet s Vámi i to hezké!


Kdybych měla vlastní těhotenství popsat krátce, řekla bych, že to bylo nejharmoničtější období v mém životě. Rozhodně nemůžu říct, že celých devět měsíců bylo jen fajn, ale většinu toho času jsem si užívala a bylo mi dobře. Uzemněná, naplněná, spokojená... Nikdy jsem se necítila tak žensky! V tom nejlepším slova smyslu to byl jiný stav těla a mysli, který bylo nádherné a jedinečné zažít.


Je to delší čtení, tak si uvařte ☕, udělejte si pohodlí a pojďte si zavzpomínat spolu se mnou 😊

O miminku jsem poprvé vážně zauvažovala na svatební cestě. Teoreticky jsme se o dětech s manželem bavili dlouho, ale ani jeden z nás až do svatby necítil potřebu říct: jdeme do toho. Na líbánkách se dostavil moment, kdy jsem si řekla, na co a do kdy chceme vlastně čekat? Probrali jsme to, usoudili, že mladší nebo připravenější nikdy nebudem, a zrušili veškerou ochranu. Představovali jsme si, že třeba rok dva budeme trénovat, než se zadaří. A ejhle, ono bylo po třech měsících zaděláno. 😅 Takovy fofr nás trochu zaskočil - já byla ve zkušebce v nové práci a manžel měl v plánu měnit tu svou. Z prvních týdnů si proto pamatuju hlavně obavy, jak na to zareaguje můj šéf, jestli manžel najde nové místo a jestli bude s miminkem všechno v pořádku. Samozřejmě se mi občas hlavou prohnala i otázka, jestli to byl všechno vůbec dobrý nápad. Té jsem se ale snažila nedopřát sluchu - pozdě jaksi plakat nad rozlitým mlékem. Ordinovala jsem si pozitivní myšlení, snažila jsem se zbytečně nenervovat a radovala se z reakcí rodiny a přátel, které jsme postupně překvapovali tou novinkou. Fyzicky jsem na sobě nepociťovala skoro žádné větší změny, jen jsem byla hodně unavená. I díky tomu jsem zatím neměla sílu dohlédnout dál, než ke googlení zakázaných potravin a nejnovějších výzkumů na vhodné množství kofeinu. První trimestr končí screeningem, na kterém se z rozboru krve matky a pomocí ultrazvuku vylučují vady plodu. Ten se mi vryl do paměti, možná proto, že ho se mnou absolvoval manžel a poprvé na ultrazvuku viděl tepat srdíčko. U té velké obrazovky jsme si oba naplno uvědomili, že vážně za pár měsíců budeme rodiče. Bylo to vlastně dost dojemné, skoro jako z amerického filmu. I nějaká ta slzička ukápla...


Po vyšetření jsme shodou okolnosti jeli na víkend na hory a moc jsme si to užili. Procházkami v Jeseníkách začala úžasná fáze těhotenství. 🌞 Bylo mi dobře, měla jsem zase dost energie a ještě jsem nebyla prostorově výrazná a neohrabaná. Bříško nesměle, pomalu vykukovalo, ale já už si všímala, že se ke mně lidi chovají jinak. Normálně nejsem ráda středem pozornosti, ale tohle bylo milé. Cizí lidé se se mnou víc dávali do hovoru, byli laskaví a vstřícní. Popravdě jsem si to užívala celé těhotenství, ty emoce, co to v lidech kolem mě budilo. I moje psychika se posunula. V práci to vzali skvěle, včetně šéfa, a kolegové to prožívali se mnou. Manžel našel džob snů, tedy i tyto starosti jsme hodili za hlavu a užívali si přicházející změny. Netrpěla jsem na těhotenské chutě, ani na nějaké emoční výkyvy. Spíš naopak, výrazně ve mně posílila ženská energie a byla jsem klidnější, optimističtější. Na budoucnost jsem se těšila. Do porodu bylo daleko, takže jsem obavy zatím odháněla jako otravné mouchy a nějaké přípravy neřešila. Jediná výjimka byl předporodní kurz - moc takový ověřený kurz (v mém případě vedený porodní asistentkou a laktační poradkyní, zdravím do Větrníku ️❤) doporučuju. Je nejlepší zdroj informací.

Když jsme u těch informací - odkud je ideálně čerpat? Je toho tolik, co nastávající maminka neví... já se tradičně obrátila ke knížkám, z nichž některé doporučit mohu, jiné spíš ne 🙂 a k již zmíněnému kurzu. Dalším důvěryhodným zdrojem jsou rady okolí, má to ale svá úskalí.

Zaprvé přijdou vhod až těsně před porodem a bezprostředně po něm - uprostřed těhotenství nemáte kapacitu ani motivaci pamatovat si všechny "babské" rady do situací, které možná nenastanou. (Předpokládám totiž, ze většina rad se týká miminka nebo porodu. K samotnému těhotenství se moc zkušeností přenést nedá.) Takže nejlépe uši do pozoru, zapamatovat si, co kdo radil - a pak to prozatím pustit ven.

Hlavně ale s radami většinou přijdou na přetřes i různé vzpomínky na negativní zážitky: Pozor, aby se Ti nestalo.... Neudělej stejnou chybu jako já.... Hlavně nechoď k tomu doktorovi/do téhle porodnice... Nenech se u porodu... A to Vás tak akorát rozhodí. Zakažte maminkám, tchýním i kamarádkám vzpomínat na hrůzy, které zažily. Pokud Vás chtějí před něčím varovat, ať to udělají láskyplně a s vynecháním všech děsivých detailu. Vy ani miminko nepotřebujete žádné zbytečné stresy :)

No a co je třeba brát s úplnou rezervou jsou různá fóra. Ano, taky jsem googlila na eMininu nebo Modrém koníkovi, jestli je normální, že cítím to a to tam a tam. Práce jen s tělem se děly velké změny a dost specifické, konkrétní odpovědi a zkušenosti najdete nejsnáze na podobných místech. Párkrát mě to uklidnilo. Obecně bych ale byla obezřetná, protože kdokoli tam může napsat cokoliv a lidi rádi sdílejí hlavně šokující věci (tedy ty negativní).

Taky jsem vlastně mela par negativních zážitků. Počítala bych mezi ně střevní chřipku v polovině těhotenství a pak strach z nezvyklých pohybů a následného zlověstného klidu v mém břiše ve třetím trimestru (syn se otáčel a bojoval s pupeční šňůrou). V takových situacích mi pomohl jedině lékař, který zkontroloval, zda je vše v pořádku. Takže teď jedna nevyžádaná, dobře míněná rada: pokud máte opravdu obavy, jestli se něco neděje, negooglete. Poslouchejte intuici a pokud Vám velí, že něco není, jak má být, nechte sebe a miminko prohlédnout. Ano, teď je situace všelijaká, ale pořád věřím, ze je lepší jednou zpanikařit a i v době pandemie vyrazit do nemocnice, než si to pak vyčítat. A porodní ambulance/gynekologie snad fungují relativně normálně. Zpátky do vzpomínek. Třetí trimestr už nebyla taková pohádka, ale až do devátého měsíce to bylo pořád pohodové. Docela dlouho jsem rostla jen do bříška a asi poprvé a naposledy jsem se fakt líbila sama sobě. Najednou břicho nebyla moje problémová partie, ale moje ozdoba 😀 Užívala jsem si všechny ty těhotenské kalhoty a šaty a vzdouvající se pupík. Nicméně ke konci těhotenství šla i u mě kila nahoru, bolelo mě všecko (hlavně záda a kolena), zadýchávala jsem se, pořád lítala na záchod a spát se moc taky nedalo. Za poznámku Vyspi se do zásoby, budeš to potřebovat, bych vraždila 😂 Hlavně ale zase zaúřadovala psychika. Začala jsem řešit porod (už jsem věděla, že bude císařem) a přípravu bytu. Hnízdicí syndrom se tomu prý říká. Naštěstí mě to popadlo, až když jsem odešla na mateřskou. Ještě tak dva měsíce před porodem jsem nechápala, proč se všichni zajímají, jestli už mám postýlku a kočárek. Pak jsem se jednou ráno probudila a několik dni neřešila nic jiného 😀 Ono takové látkování nebo výběr kočárku je v dnešní době docela raketové inženýrství. Plus pokud potřebujete vzít v potaz kvalitu i cenu, není to záležitost jednoho odpoledne. Sepsala jsem nakonec celý článek o tom, co je a není potřeba pořizovat před narozením prcka. Připravovala jsem ale i sebe. Balila jsem (a stokrát přebalovala) tašku do porodnice, nosila tvarovací kloboučky, abych podpořila kojení, načítala, jak urychlit nástup laktace a trénovala kojicí polohy (fakt!). V jeden moment jsem dostala úplně iracionální strach z předčasného porodu. Nevím, co přesně ho spustilo, ale už jsem se toho nezbavila. Musela jsem s tím hodně pracovat. Bála jsem se, že se to rozjede dřív, než se dořeší plánovaný císař a že se budu s někým dohadovat na sále, jak půjde miminko ven a proč. Reálně mi hrozilo až oslepnutí, kdybych rodila klasicky, ale doktoři v porodnici se k císaři moc neměli. Nakonec ho naplánovali až na, tuším, konec 39. tt. Což mi přišlo jako riskantně pozdě. Zhruba poslední dva týdny jsem denně mluvila s bříškem a domlouvala synovi, aby ještě počkal a pořád se úzkostlivě sledovala, jestli se TO už neděje. Zároveň jsem cítila hroznou vinu za to, že bude syn přiveden na svět "násilím". Nakonec to vyřešil za nás. Voda mi praskla, když jsem se oblékala ráno před cestou na plánovaný porod. Syn se prostě rozhodl nám jít naproti 🙂 Pokud pominu strachy z předčasného porodu a zmíněnou epizodu, která skončila kontrolou na porodnické ambulanci, byl i třetí trimestr skvělé období. Občas mě popadly obavy, co bude, ale většinu času jsem byla příjemně nervózní nebo natěšená, smála se tomu, jak se mi vlní celé břicho, žehlila malinká bodýčka, povídala si se synem a počítala dny do našeho seznámení. Když srovnám celé těhotenství, v prvním trimestru jsem se hlavně bála - o miminko, o naši budoucnost. Ve druhém jsem vysloveně rozkvetla a užívala si všechny náležitosti bezproblémového těhotenství. Masáže bříška, povolené mlsání, pozornost okolí. Ve třetím trimestru už se moje mysl přesunula k příchodu nového člena rodiny na svět. Míň jsem se zabývala sebou a víc synem. A to už mi vlastně zůstalo :) Co vy, dámy, jak jste prožívaly - nebo právě prožíváte - své těhotenství? Vzpomínáte na něj (ně) rady? Kde jste sháněly informace, které s odstupem vidíte jako nejpřínosnější?


31 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Mít, či nemít druhé dítě?

Rozhodování, jestli a kdy pořídit dítěti bratříčka nebo sestřičku, se teď v mojí "bublině" hodně řeší. A vlastně není divu. Mám hodně kamarádek a známých s dětmi v podobném věku, jako je můj syn (plus

Rodičovská jako seberozvojová příležitost - díl II.

V prvním díle tohoto delšího článku jsem shrnula, co jsem se o sobě stihla dozvědět, než mi se svým kurzem zkřížila cestu Míša. Už jsem věděla, že ze mě nejspíš nikdy nebude podnikatelka ani nerozšíří