Vyhledat
  • Dobrá kámoška

Porod jako zážitek?

Před nedávnem byl ve skvělém pořadu České televize Hyde Park Civilizace hostem porodník Pavel Calda. Ne, ten díl jsem neviděla (jako žádný díl za poslední dva roky 😅), ale rezonovaly mnou promo příspěvky k němu na Facebooku. V jednom z nich byl pan profesor Calda citován: "Až do průmyslové revoluce v 19. století byl počet obyvatel na zemi víceméně stabilní díky vysoké přirozené porodnosti, ale také vysoké úmrtnosti matek i dětí. A to vše dnes vede k trošku zjednodušené představě, že ženě ani plodu již nic nehrozí, a zájem řady těhotných se obrací směrem k zážitkovému těhotenství a porodu, jednoduše by se dalo nazvat 'užít si těhotenství a porod'." Přimělo mě to zavzpomínat na vlastní těhotenství a porod. 


Na těhotenství mám moc hezké vzpomínky. Navštěvovala jsem i předporodní kurz, abych nebyla úplně vyděšená, až přijde ten velkej den. Probírala jsme tam doby porodní, nacvičovaly úlevové polohy, správné dýchání.... a pak mi na rutinní prohlídce cca v šestém měsíci řekla doktorka, že kvůli závažné oční vadě u mě nepřipadá v úvahu nic jiného než císařský řez. Dost mě to tehdy sebralo. Moje fantazie o přirozeném porodu, bondingu a samopřisátí najednou někdo vzal a hodil do koše. Nechtěla jsem to takhle. Hledala jsem si všemožné informace o císařském řezu a představovala si, jak si syn hoví v bříšku a najednou je bez varování vytažen na ostré chladné světlo. Žádné porodní cesty, žádný přirozený proces, žádná příprava. Naopak problémy s laktací, citovou vazbou, alergie... Připadalo mi to brutální, ale nemohla jsem s tím nic dělat.


Na druhou stranu jsem se ze dne na den přestala zabývat porodem samotným a začala se víc zajímat o to, co přijde potom. Podle toho jsem si vybírala porodnici. Najednou nebylo důležité, jak pěkné mají kde porodní boxy nebo jak respektují porodní plán. Zajímala jsem se o oddělení šestinedělí, pooperační pokoj, nadstandardy. Protože jsem věděla, že tam strávím víc času než bych musela po fyziologickém porodu a že opravdu budu potřebovat pomoc manžela. Taky jsem měla strašný strach z dlouhého rozjezdu laktace a nabalila si všechny možné propriety, abych ji podpořila... doufala jsem, že jsem aspoň trochu připravená. Ale na to, co mě čekalo, se připravit nedalo. 

Vlastně na své těhotenství raději nevzpomínám, protože mi to vždycky zpřítomní zážitky z porodnice. Občas mi to přijde na mysl, když jiné maminky vzpomínají na porody svých dětí. Většinou mám pocit, že se vyžívají ve vyprávění těch zážitků, a paradoxně to bez ohledu na to, jestli jsou dobré nebo špatné. Můj dojem je, že o tom ženy rády mluví, tak jako jim činilo potěšení se na ten zážitek chystat. Já teda ne.

Když si vzpomenu na porodnici, instinktivně vnitřně křičím, že další dítě už nikdy. Porod samotný byla sranda. Vlastně to byla krátká operace v částečné narkóze, vůbec se nemůžu srovnávat s těmi, kdo prožily hodiny porodních bolestí. Všechno šlo hladce, muž mě držel za ruku, za půl hodiny už mě vezli nadopovanou oxytocinem na pooperační a syna čekala mazlící půlhodinka s tatínkem. Než odezněly všechny ty léky, byla jsme sjetá jak fretka a milovala celý svět. Těch cca dvacet hodin potom už bylo horších. Jo, bolelo to, člověk se nesměl ani hnout a ležel doslova ve vlastní krvi, ktera potřebovala po porodu odcházet. Moje dva nejsilnější vjemy ale byly zoufalství a strašnej hlad.

Možná se budete smát, ale moji pohodu výrazně narušoval fakt, že jsem na sál šla hladová jak hyena a čekal mě celý den a noc bez jídla. Došlo to tak daleko, že jsem záviděla holkám ležícím se mnou na pokoji, že jejich císař nebyl plánovaný a tedy se ráno stihly nasnidat. 🤦🏽‍♀️ Možná jsem byla prostě tak na dně, že jsem se zaobírala banalitama, ale tohle ve mně zůstalo. Hlad byl nicméně prkotina oproti zoufalství, který mě zaplavilo, když mi sestřičky poprve přinesly syna k nakojení. Ptala jsem se na něj několikrát během hodin po porodu, měla jsem pocit, že jsem ho neviděla celou věčnost a dostávala strach, jestli se s ním něco neděje. Chtěla jsem ho vidět, pochovat, zároveň jsem se ale toho setkání strašně bála. Budu ho vůbec umět držet? Jak to bude probíhat? 


Pak ho přinesly. Sestřička mi miminko položila do náruče a pomohla přiložit k prsu. Nedařilo se mu přisát. Já se nemohla skoro vůbec hnout, takže jsme s tím chvilku zápasili, načež sestřička vesele pronesla, že to nic, ať ho mám hlavně na sobě, že se buď přisaje teď, nebo příště, ale ať mě cítí. Nechala jsem synka po sobě plazit a než jsem se nadála, přicucnul se mi k bradě a lačně sál. Sál tak silně, že se mi do druhého dne udělal na bradě mega cucflek. Sestřička ho se smíchem popadla a odcházela se slovy, ať si odpočinu, že za čtyři hodinky to zkusíme znovu. Syn se zoufale rozplakal a jeho pláč se rozléhal dlouhou chodbou, dokud s ním sestřička nezmizela za dveřmi dětského oddělení.

Tak hroznou bezmoc, zklamání a bolest jsem nikdy necítila. Byl to úplně nový koktejl pocitů. Moje dítě pláče hlady a já ho nedokážu nakrmit. Nemohla jsem přestat brečet. Bylo mi tak strašně, jako nikdy v životě. Vůbec jsem nedokázala přijímat argumenty, že je to normální, že se laktace nějakou dobu spouští, miminko má po porodu zásoby na pár dní atd atd. Věděla jsem to, ale nepomáhalo mi to. Dostala jsem regulérně strach, že selžou a nedokážu se o svoje dítě postarat. Ten den a noc na pooperáku byly jako noční můra. Nemohla jsem spát a hlavou se mi honily příšerný věci. Mluvit nebylo moc s kým - holky na pokoji měly svoje starosti, každá jsme tak nějak tiše trpěla. Sestřičky vždycky jen proletěly zkontrolovat infuzi, změřit tlak, dolít čaj. A jednou za pár hodin mi přinesly hladové nešťastné děťátko a já ho neuměla utěšit. Snažila jsem se být statečná, ale většinou jsem to obrečela.


Tohle si vybavím já, když se řekne porod. Je to už rok a půl a pořád se mi svírají vnitřnosti, když na to pomyslím...


Den po císaři mě přestěhovali na normální pokoj, kde se mnou ležela ohromně příjemná a podporující dvojnásobná maminka. Byla klidná a chápavá, skutečně mě poslouchala a snažila se poradit. Jestli to čteš, moc Ti děkuju! Bez Tebe bych na tom byla o moc hůř. ❤️ Neumím si představit být ten druhý den sama. Břicho mme bolelo tak, že jsem se stěží dokázala vyhrabat z postele a mlíko pořád nikde. Ani mlezivo. Nic. Přisáti se dařilo střídavě, občas syn aspoň podudal, pak se rozčílil, že nic neteče a rozplakal se. Jindy se nechytil vůbec. Sestřičky z dětského radily každá něco jiného a chápavé byly taky různě. Většina ale byla milá, i když profesionálně odtažitá. Jen já byla v takovém stavu, že bych potřebovala víc. Pár slov podpory, hřejivých od srdce, ne frází. Na to samozřejmě nikdo neměl čas ani energii. Chápu to a chápala jsem to i tenkrát, ale cítila jsem se hrozně neschopně a bála se, co bude, až usoudí, že už syna zvládnu a dají mi ho do péče. Zároveň jsem trpěla pomyšlením, že moje miminko pláče někde samo, bez mámy, hladové. Necítila jsem se na to, starat se o něj, bála jsem se s ním zůstat sama, ale moc jsem toužila mít ho u sebe a utěšit ho.


Třetí den to přišlo. Břicho mě pořád bolelo tak, že o vzpřímené chůzi se dalo leda tak žertovat, ale postupně se to lepšilo. Vyzvedla jsem si miminko v pojízdné postýlce s tabulkou na zapisování váhy a přestěhovali jsme se na nadstandard. Tam s námi mohl být manžel, moje obrovská opora. Výrazně jsem se uklidnila a začalo se nám dařit kojení, brzy se spustilo i mléko. Jinak to byl ale očistec. Spát se tam nedalo - když neplakalo naše dítě, tak rozhodně nějaké ve vedlejším pokoji, navíc si kvůli konstrukčně nepochopitelně řešenému pokoji nebylo kde roztáhnout ani spacák, takže můj muž spal dva dny v křesle. Přes den zase pořád někdo chodil sem a tam něco měřit a kontrolovat, pak přišli s obedem a hned zas pro nádobí (Vy jste se ještě nestihla najíst? No to mě nezajímá, že zrovna kojíte, já musím posbírat příbory!), přestlat postel, vysypat koš... krvavé oči jsme měli všichni tři. Z porodnice jsme odcházeli pátý den vystresovaní, nevyspalí, netušíc, co a jak, ale šťastní, že můžeme domů.


Co jsem tim dlouhym textem chtěla říct především? Že chápu nastávající maminky, které řeší detaily porodu. Je to velká událost a chtějí to prožít po svém. Mnohem více času ale stráví ony i miminko na oddělení šestinedělí (případně také na dětském). Z mého pohledu - a můžete se mnou samozřejmě zcela nesouhlasit - je porovnávání porodnic podle velikosti a vybavenosti porodního boxu nesmysl. Mnohem podstatnější je, jaká je dojezdová vzdálenost od Vás do porodnice, jak na Vás působí oddělení šestinedělí a především - kdo se o Vás bude starat u porodu a po něm. Kdykoliv mluvím s nějakou mámou, vždycky dojdeme ke stejnému závěru. Je to o lidech. V každé porodnici se najdou sestřičky, doktorky a doktoři, ale i ošetřovatelé, ošetřovatelky a uklízečky, kteří jsou zlatí, srdeční, empatičtí a najdou si pět minut na krátký rozhovor s maminkou, která se necítí dobře. A pak tam jsou takoví, kteří udělají svou práci a na víc nemají čas, energii nebo obojí. Nemůžeme jim to mit za zlé. Jejich povolání je náročné a často opravdu nevděčné. Takže pokud vybíráte porodnici a tu možnost máte, jděte se podívat na oddělení šestinedělí, ne jen na porodní sály. Vnímejte, jak se tam cítíte. Prohodˇte pár slov s jakýmkoli zaměstnancem, který k tomu bude svolný. A až si vyberete, nachystejte se.

Jedna z mála věcí, které se dají skutečně nachystat předem (kromě čokolád na drobnou úplatu pro sestřičky, jak mi radila jedna známá, ale já neměla odvahu jim je podstrkovat a radši jsem je snědla sama 🤷🏻‍♀️😀), je seznam krizových kontaktů. Zamyslete se nad tím, koho oslovit, komu se svěřit, s kým se poradit, když se po porodu budete cítit pod psa. Já psala několika kamarádkám, které mají malé děti, laktační poradkyni a samozřejmě rodině. Určitě doporučuju taky úžasnou neziskovku Úsměv mámy, kterou jsem před porodem začala sledovat a sleduju je doteď. Soustředí se na osvětu v tématu poporodních úzkostí a depresí a pomáhají ženám, které si tím prochází. Pracuje také na tom, aby se maminky už v porodnici mmely na koho obrátit. To je něco, co mi opravdu chybělo.


Co Vy, ženy moje, měly jste, slovy pana profesora Caldy, zážitkové těhotenství a porod? Užívaly jste si to? A bylo pro Vás nakonec důležité, kde a jak jste rodily, nebo své přípravy na Den D zpětně hodnotíte jako trochu naivní, nebo dokonce nedůležité?

52 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Mít, či nemít druhé dítě?

Rozhodování, jestli a kdy pořídit dítěti bratříčka nebo sestřičku, se teď v mojí "bublině" hodně řeší. A vlastně není divu. Mám hodně kamarádek a známých s dětmi v podobném věku, jako je můj syn (plus

Rodičovská jako seberozvojová příležitost - díl II.

V prvním díle tohoto delšího článku jsem shrnula, co jsem se o sobě stihla dozvědět, než mi se svým kurzem zkřížila cestu Míša. Už jsem věděla, že ze mě nejspíš nikdy nebude podnikatelka ani nerozšíří