Vyhledat
  • Dobrá kámoška

Rodičovská jako seberozvojová příležitost - díl II.

V prvním díle tohoto delšího článku jsem shrnula, co jsem se o sobě stihla dozvědět, než mi se svým kurzem zkřížila cestu Míša. Už jsem věděla, že ze mě nejspíš nikdy nebude podnikatelka ani nerozšířím zatím celkem nepočetné řady zaměstnankyň v oboru IT. Pořád jsem ale nevěděla, kam dál. A čas se krátil...

Na mateřskou jsem před dvěma lety odcházela z univerzity, kde jsem pracovala jako koordinátorka programu Erasmus+. Bavilo mě to moc, navíc jsem byla součástí skvělého týmu a doufala, že budu moct po rodičovské zase naskočit. Dostala jsem se ale do situace, kdy se potřebuju do práce vrátit dřív, než jsem původně plánovala, ovšem zatím jen na poloviční úvazek. I když jsme o tom se šéfem jednali a měl snahu mi vyjít vstříc, žádná taková pozice na mém stávajícím pracovišti výhledově nebude. Věděla jsem tedy, že se budu muset poohlížet jinde. To mě, spolu s trendem rodičovská = příležitost ke změně způsobu obživy, vedlo k hledání popsanému v první části článku. Jenže se mi vůbec nedařilo najít to pravé ořechové. Čas návratu do práce se blížil (hypotéka byla na spadnutí) a nervozita rostla. Do toho naštěstí přišel Míšin kurz a mně se rozsvítilo. Během jednoho cvičení jsem se dostala tak do hloubi vlastní hlavy, že výsledkem bylo k mému obrovskému překvapení zjištění, že ze všeho nejvíc si přeju zůstat tam, kde jsem. Tedy v akademii. Pochopila jsem, že specifické univerzitní prostředí fakticky miluju a proto jsou všechny snahy o hledání nového oboru, kde bych se mohla uplatnit, zoufalé a vlastně násilné. Abyste tomu rozuměli, nepracovala jsem na univerzitě jen tak náhodou. Ještě než jsem potkala svého muže, směřovala jsem k tomu, být vědkyní. Živila jsem se tehdy různě, na částečných úvazcích, abych měla dost času na studium. Byly to skvělé roky. Nemohla jsem si toho dovolit moc po finanční stránce, ale ta volnost, svoboda a čas na přemýšlení, to už asi nikdy nezažiju 😂 Během toho období jsem také potkala lásku svého života. Události měly spád. Zásnuby, svatba, očekávání prvního potomka. S nastávající rodinou se mi priority dost přeskládaly a z mého největšího koníčka a cesty k budoucí kariéře se stávala spíš přítěž. Během studia jsem totiž pochopila, že vědcem být nechci. Bádání miluju, v akademickém prostředí se cítím doma, ale o vědě jsem měla, řekněme, hodně romantické představy. Tím pádem mi doktorát postupně začal připadat jako ztráta času, který bych raději měla věnovat něčemu smysluplnějšímu (ve smyslu financí a perspektivy). I proto jsem si po svatbě našla práci na univerzitě. Chtěla jsem být, když už jsem potřebovala přivýdělek, v milovaném a známém prostředí. Stejně jako výzkum samotný mě baví dynamika a vzruch univerzitního života, energie mladých lidí, starosti a radosti spojené se studiem. Navíc jsem to měla co by kamenem dohodil na fakultu, kde sídlí můj školitel. Pak se narodil syn a já studium přerušila. Říkala jsem si, že odstup mi prospěje a uvidím, jestli mi akademie bude chybět. A k mému překvapení chyběla. Těch pár povinností ve výuce, které mi zůstaly, pro mě byly vždycky jako živá voda, i když zařídit si hlídání pokaždé znamenalo maturitu z plánování. Na konci loňského léta jsem během několika odpolední, kdy jsem dostala prostor, zjistila, že mě můj výzkum pořád moc baví. Pořád mě práce na něm dokázala na hodiny pohltit a nadchnout. Uměla jsem si dost dobře představit, že ho aspoň důstojně zakončím udělením titulu, když už nebažím po kariéře ve vědě. Podzim a zima ale byly pro naši rodinu tak náročné, že jsem se ke studiu vůbec nedostala. Nakonec jsem dospěla k závěru, že když to nezvládám teď, naděje, že se k doktorátu vrátím v budoucnu, jsou už úplně mizivé. Brzy začneme stavět dům a já snad začnu pracovat. Vůbec jsem v několikaletém výhledu neviděla na studium prostor. A tak jsem se smířila s tím, že tenhle projekt zůstane navždy nedokončený, a upřela energii do své budoucí kariéry. Zhruba v té době začínal Míšin kurz. Paralelně se sebezpytnými cvičeními jsem intenzivně studovala web Czechitas (a spoustu dalších webů) a snažila se vybrat si směr, kterým bych se mohla zkusit vydat. Obor, jehož úplné základy bych se zvládla za půl roku naučit, který je otevřený nováčkům a ideálně i slušně placený. Když jsem si sepisovala své silné a slabé stránky a přemýšlela, v jaké oblasti bych je uplatnila, měla jsem to vlastně pořád před očima. Jen jsem to neviděla. Až díky cvičení zmiňovaném na začátku článku mi to došlo. Nemusím se snažit překvalifikovat na něco, co ke mně nepromlouvá. Nemusím se nutit do oblasti nebo sféry, která mi nesedí, jen proto, že je to "racionálnější, logičtější, výhodnější". Mám zkušenosti, které můžu nabídnout a využít tak, jak jsou. A má smysl hledat práci tam, kde bych si skutečně přála pracovat. Síla mého překvapení ze zjištění, co ve skutečnosti chci, se těžko popisuje. Ale ta lehkost, se kterou jsem si hned začala plánovat dílčí kroky k dosažení toho cíle, mě nenechávala na pochybách, že jsem se dobrala něčeho velkého a důležitého. Přestala jsem se snažit natlačit někam, kde vlastně nechci být. Nechci zkoušet něco úplně nového, nechci se rekvalifikovat, nechci podnikat. Mám spoustu schopností, které můžu nabídnout teď hned, zatímco si půjdu za svým snem. Byla chyba to shazovat a nevidět. A byla chyba tlačit se do toho, abych si našla něco "pořádného", co budu chtít dělat po zbytek života. Změna přece může přijít kdykoli, když budu cítit, že je to třeba. Nic nemusí být konečné, první práce po mateřské nedefinuje obor, ve kterém se budu celý zbytek života pohybovat. Nemusím proto s očima na šťopkách pátrat po výhybce, která by mě teď hned odvedla do neznáma. Můžu a chci pokračovat po stejné koleji. Aktuálně tedy hledám práci na částečný úvazek, ve které uplatním, co umím. A při tom se pokusím úspěšně ukončit doktorát. Dál se uvidí. Kdo ví, možná budu mít štěstí na pozici, která mě bude naplňovat, a nakonec to studium přece jen opustím. Nebo se dotřepu k titulu, ale přehodnotím svůj cíl najít si místo na univerzitě. Možná bude všechno jinak a přijde další dítě? 🙂 Budoucnost je otevřená. Důležité je, že věřím ve správnost cesty, kterou teď kráčím. Rozumí se asi samo sebou, že tohle zjištění mělo velký dopad i na mojí celkovou pohodu. Jakmile se moje potřeby zhmotnily na papíře, bylo jednak těžké je ignorovat, jednak se ukázalo, co všechno můžu udělat pro to, abych se cítila dobře. A že to mám naprosto ve svých rukou. To mě ohromně nakoplo a dodalo sebevědomí. Ožila jsem. Najednou mám zase směr, mám vizi, ke které se každý den po krůčku blížím. Slovy Míšina kurzu, který mi pomohl tohle všechno uvidět: vím, kdo jsem a co chci. A snad si to budu umět i zařídit 🙂



54 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Mít, či nemít druhé dítě?

Rozhodování, jestli a kdy pořídit dítěti bratříčka nebo sestřičku, se teď v mojí "bublině" hodně řeší. A vlastně není divu. Mám hodně kamarádek a známých s dětmi v podobném věku, jako je můj syn (plus

Z deníčku knihomola, díl pátý

Dloooouho jsem nezveřejnila žádný tip na knížku, tak jich za to dnes vyvěsím hned několik. L. Medvecová Tinková - Batole Myslím, že většině maminek dítěte mezi jedním měsícem a několika lety nemusím a