Vyhledat
  • Dobrá kámoška

Tajemství selektivní paměti

Včera jsem si prohlížela fotky synka z minulého září a přistihla se, jak celá rozněžnělá říkám Božínku, ten byl taaaak roztomilej a dokonce mám lehce orosený oči. Trochu ve mně hrklo. Takže ta selektivní paměť fakt funguje?


Loňské září by se dalo popsat různě, ale asi žádné z těch adjektiv by nebylo pozitivní. Prcka tehdy strašlivě trápilo bříško, hodně brečel, a já pomalu přecházela od prvotního šoku z nové životní role k hořkému přesvědčení, že svoje staré já budu asi muset na dlouho, ne-li napořád, zavřít někam dozadu do skříně. Pořád jsme se tak nějak sžívali a osahávali si, co jsme spolu schopní zvládnout. Zábava to ještě dlouho být moc neměla. Tak proč mi nic z toho při pohledu na ty fotky nenaskočilo?


Jeden důvod se nabízí. Málokterá máma asi dítko fotí uprostřed záchvatu řevu. Takže mám plný mobil obrázků roztomilého, usmívajícího se miminka v dobré náladě. Že se tak někdy tvářil zlomek dne, už fotka neukáže. Druhá věc je, že se logicky dostavila určitá nostalgie. Dívat se na to, jaký byl synek droboučký uzlíček nekoordinovaných zvuků a pohybů, je z dnešního pohledu prostě dojemné - teď už je to kus chlapa s vlastním názorem a projevem. Je vůbec možné, že za rok tak moc vyrostl a tolik se toho naučil? 


Myslím si ale, že v tom je i něco víc. Že příroda to zařídila tak, abychom zapomínali to špatné a uchovávali si to hezké. A že i my sami to vlastně chceme. Je to jednoduše zdraví prospěšné, vzpomínat na to pěkné z prvních měsíců našich dětí. Ale myslím si, že úplně bychom to nepříjemné vytěsňovat neměli. Protože jen tak budeme mít dostatek empatie pro maminky, které to náročné období teprve prožívají a potřebují podporu. Takovým maminkám se uleví, když jim kamarádka řekne Ale jo, vždyť náš malej to vlastně taky tak měl. A neboj, vyrostl z toho. A naopak je ještě víc znejistí, když uslyší od blízkých To naše děti, když byly malý, ty byly úplně zlatý, ani si nepamatuju, že by kdy brečely. To slovo nepamatuju je tam dost důležitý, jak už teď sama vím :) 


Ještě jedna věc mě napadla při prohlížení starých fotek. Našla jsem jich pár, kde jsem se synkem i já. Pamatuju si, jak jsem se cítila, když se pořizovaly. A nic z toho mixu vyčerpání, nejistoty, bezmoci a zvláštního smutku tam není. Ani náznak. Jenom usměvavá maminka s miminem. Docela mě to zarazilo. Uvědomila jsem si, jak je snadné myslet si, že je vše v pořádku, když se maminka s kočárkem, kterou míjíme v parku, zrovna usmívá. Možná ale pod slunečníma brýlema skrývá kruhy pod očima nebo dokonce slzy a je jí všelijak, jen ne veselo. Takže se nebojme ptát známých čerstvých maminek (a vlastně i těch ne tak čerstvých, pořád je to náročné!), jak se mají - a mysleme tu otazku vážně. I krátký rozhovor s empatickou osobou může obrovský zlepšit den. 


A co vy? Jak vzpomínáte na první měsíce se svým dítětem? Připouštite si i ty negativní zážitky, nebo je z mysli vytěsnilo to hezké?

84 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Mít, či nemít druhé dítě?

Rozhodování, jestli a kdy pořídit dítěti bratříčka nebo sestřičku, se teď v mojí "bublině" hodně řeší. A vlastně není divu. Mám hodně kamarádek a známých s dětmi v podobném věku, jako je můj syn (plus

Rodičovská jako seberozvojová příležitost - díl II.

V prvním díle tohoto delšího článku jsem shrnula, co jsem se o sobě stihla dozvědět, než mi se svým kurzem zkřížila cestu Míša. Už jsem věděla, že ze mě nejspíš nikdy nebude podnikatelka ani nerozšíří