Vyhledat
  • Dobrá kámoška

Zásada spokojené matky #1: Nesrovnávej se

Nemá to smysl, ale stejně to většina z nás dělá - Srovnáváme se. Se svými vzory, vlastními ideály i úplně cizími lidmi. Asi k tomu tíhneme podvědomě - koukáme, jak to mají ostatní, jestli jsme "normální", hledáme, co na sobě zlepšit. Potíž je v tom, že dlouhodobě z toho nikdy nevyjdeme dobře a zadělaváme si tím akorát na pocit méněcennosti.


Sama můžu posloužit za příklad. Než se narodil syn, uměla jsem s touhle potřebou docela pracovat. Občas jsem se přistihla, že se srovnávám třeba s kolegou v práci (kdo má lepší angličtinu?) nebo třeba se spolužačkou z gymplu (která z nás vypadá deset let po maturitě líp?) Vždycky jsem si vynadala, jaký je to nesmysl, a přestala se tim zaobírat. Nebylo to totiž nic zásadně důležitého pro moje sebehodnocení. No a co, tak má kolega lepší angličtinu a spolužačka z gymplu zhubla 20 kilo a moc jí to sluší. Nic z toho nemělo vliv na to, jak se daří mně.


Pak se narodil náš chlapeček a já byla hozena do vody s názvem Mateřství. To, že jsem se snažila na to aspoň minimálně připravit, vůbec nezvyšovalo můj pocit sebejistoty v roli matky. Pořád jsem byla nervózní, jestli to dělám správně - jestli malého dobře držím, dostatečně často přebaluju, zbytečně moc neoblíkám .... všechno bylo nové a já vůbec netušila, jak si vedu. A tak jsem se srovnávala. S tím, co mi říkaly všechny poradní hlasy (máma, babička, kamarádky, sestřičky v porodnici), s tím, co jsem měla načteno, a v nejhorším případě s tím, co jsem našla na internetu. Jak si myslíte, že jsem z toho vycházela?


Občas jsem získala krátkodobý pocit, že to docela zvládám. Pak ale miminko začalo brečet a moje slabá sebejistota se zase zhroutila. Určitě mu ubližuju, něco dělám špatně. Vždyť podle babičky/sestřičky/té diskuze, co jsem četla, už mu teď nic nechybí a měl by být spokojený!


Najednou jsem nedokázala s nadhledem říct - hele, rady a názory druhých jdou fajn, že to ostatní zvládají je super, ale to vůbec neznamená, že Já jsem neschopná, když to mám jinak. Každá dobře míněná rada, jak bych něco měla dělat líp, každá fotka spokojeného růžovoučkého miminka a odpočaté, upravené maminky, vyvolávala pocit, že ve mně musí být nějaká chyba. A proto malý brečí/nespí/nechce pít/nezvládám úklid domácnosti....


Přitom se nedá říct, že by se mě nikdo nesnažil povzbudit. To vůbec ne. Jenže já jako bych neslyšela, když mě někdo utěšoval nebo chválil. Jako by k mým uším vždycky prošly jenom poznámky, které se daly pochopit jako kritika. A já si taky všímala jen důkazů toho, jak jiným to jde a jinde to funguje. Srovnávala jsem se s mámami, které byly v pohodě, se stereotypem mladé šťastné mámy, který mi vnucovala média, a hlavně s ideálem, který jsem si v hlavě vytvořila sama. A byla pořad nespokojená sama se sebou.


Samy sobě nejpřísnějším kritikem


S odstupem vidím, že je to v první řadě tlak okolí, co čerstvou maminku shodí do pocitu méněcennosti. Reklamy, které se na nás valí, protichůdné informace od lékařů a porodníků, dobře míněné rady blízkých .... je toho moc, protiřečí si to a bez vlastní zkušenosti je težké posoudit, čemu má smysl věřit a co pustit jedním uchem dovnitř a druhým ven. Když navíc přičtete hormonální vichřici šestinedělí a nedostatek spánku, je na problém zaděláno. Do toho masáž sociálních sítí, které bohužel přinejmenším v prvních týdnech zprostředkovávají skoro jediný kontakt se světem, než se maminka v nové roli trochu rozkouká a osmělí. Že mají stylizované fotky na Facebooku nebo Instagramu do každodenní reality daleko všichni víme (protože nikdo nefotí svoje mimino zasoplené a rudé vzteky a už vůbec ne sám sebe s mastnými vlasy, poblitým trikem a kruhy pod očima - což jsou přitom nejčastější podoby rodičů i mimin nejen v šestinedělí). V tak citlivém období to ale dokáže se sebedůvěrou pěkně zacvičit.


Absolutně největší nepřítel sebejistoty ale nepřichází jako tlak zvnějšku. Je to naše vlastní nespokojenost s tím, že se neblížíme mateřském ideálu, který jsme si vysnily. My samy takové chceme být a frustruje nás, že se nám to nedaří. S tím se bohužel nedá úplně smysluplně polemizovat. Když nám někdo říka, že přece nemusíme třikrát týdně luxovat, abychom byly dobré mámy a manželky, není to jako když se řekne, že na Instáči lidi lžou. Protože to my samy jsme si řekly, že bez pravidelného luxování přece neděláme doma dost, a to nám jen tak někdo nevyvrátí.


Dokonalá máma?


Jinými slovy - srovnávat se s kýmkoli a čímkoli je nesmysl a vede to jen ke špatné náladě. A srovnávat se s vlastním ideálem, to je vysloveně cesta do pekla. Existuje ovšem ještě jedna příšernější věc - kamarádka, která je ztělesněním "dokonalé" matky :) Pokud máte pošramocenou sebedůvěru a nějaká taková se zrovna nachází poblíž, je to totálně na mašli. Když už se Vám skoro daří uvědomit si, že na názory z okolí se můžete vykašlat a že ideál je něco nerealizovatelného, flákne Vás do očí, že ona to přece dokázala. Takže opravdu musíte být neschopné. Nebo ne?

Ne. Holky, každá máma je jiná. Pokud toho někdo hodně stíhá, vždycky je to zároveň na úkor něčeho, protože den má pro všechny jen 24 hodin. Kamarádka může mít třebas každý den navařené dva obědy a tři večeře, ale možná nechává dítě vyřvávat v postýlce. Nebo si zvládá zacvičit, když dítě spí, ale příkrmy zásadně kupuje a nevaří ani pro sebe. Nebo podniká, ale zvládá to tak, že prcka posadí před televizi, místo aby si s ním hrála nebo šla na procházku. (A nebo je teda Vaše kamarádka superžena, nemusí dělat vůbec žádné kompromisy a zvládá všechno s prstem v nose bez podpůrných látek. Já nicméně na pohádky nevěřím, takže o existenci takových bytostí trochu pochybuju :)


Je to vždycky jen o prioritách. Každý to dělá tak, jak umí nejlíp a jak uzná za vhodné a nikdo nemá právo soudit, co je a co není správné - samozřejmě pokud matka nedělá něco, čím by dítěti ubližovala. To, co je pro jednu zásadní, může být pro druhou maličkost, kterou umí vypustit, a proto má víc energie zase na jiné věci. (Poznámka: Příklady výše jsou jen ilustrační, ale pokud se v některém z nich poznáváte, rozhodně to není kritika Vašeho přístupu).


Spíš než začít nenávidět svou "dokonalou" kamarádku, smazat ji z Facebooku a propadnout depresi z toho, že nejste jako ona, doporučuji popřemýšlet nad tím, čemu věnujete velkou péči a spoustu času Vy a čemu Vaše kamarádka. Možná si uvědomíte, že právě v tomhle je jádro pudla. Nejste neschopné. Jen máte jinak poskládaný žebříček hodnot! Možná nezvládáte cvičit nebo uklízet tak, jako dřív, ale zato třeba chodíte s prckem ven za každého počasí nebo mu vaříte poctivě doma - protože to je pro Vás důležitější. Analogicky naložte s depkou z toho, že nefungujete jako Váš vlastní ideál mateřství.


Nestíháte cvičit/vařit/uklízet tak, jak jste před porodem očekávaly? Je tomu tak proto, že věnujete maximum času svému dítěti. A to by přece měl být ideál nás všech! ❤️

64 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Mít, či nemít druhé dítě?

Rozhodování, jestli a kdy pořídit dítěti bratříčka nebo sestřičku, se teď v mojí "bublině" hodně řeší. A vlastně není divu. Mám hodně kamarádek a známých s dětmi v podobném věku, jako je můj syn (plus

Rodičovská jako seberozvojová příležitost - díl II.

V prvním díle tohoto delšího článku jsem shrnula, co jsem se o sobě stihla dozvědět, než mi se svým kurzem zkřížila cestu Míša. Už jsem věděla, že ze mě nejspíš nikdy nebude podnikatelka ani nerozšíří